Re: Po osmi letech jsem se odnaučila vařit

Kdysi na začátku jsem vlastně ani neuměla moc vařit, manžel (tehdy přítel) to toleroval a já se na něm učila, jen pořád pindal, že to mám málo slaný. Množství soli je zásadní kulturní problém mezi našimi rodinami - moje solí podprůměrně, jeho nadprůměrně. Pak jsem to vaření ovládla na dostatečné úrovni. Dcera by se mi taky s radostí krmila jen řízkama a svíčkovou, ale rozhodla jsem se to nedopustit a i manžel si musel zvyknout. Takže tyhle věci umím, ale dělám občasně - je jim věnován tak jeden den týdne. A ten chlap si nakonec zvyknul natolik efektivně, že mu jídlo jeho matky trhá žlučník a připadá mu přesolené (což mě tedy taky). Takže v tomto případě jsem naštěstí neprohrála. A teď od ledna jsem ještě upravovala jídelníček tak, abych byla schopna hubnout při absenci cvičení, což znamenalo mmj. přechod na celozrnné pečivo, používání spousty tvarohu, libové maso, totální vyloučení vepřového, žádné máslo do br. kaše, minimum přidávaného tuku - kam není absolutně nezbytný, tam se vynechává... Odmítla jsem vařit nadvakrát, ale jednou týdně jsem o víkendu ochotna páchat částečné dietní hříchy. Zvykl si taky. Teď nad jídlem prohlašuje, že co by za to dal, kdyby v hospodách dostal jídlo trochu jako ode mne. Ale než kdysi překonal závislost na glutamátu, tuně soli a litrech omastku, bylo to vyčerpávající.