Malá sídlištní prekérka

Bezpointové vyprávění... jdeme na dopolední vycházku a batole i kojenec projevili současně chuť pojíst a popít, ač oba po poctivé svačině.
Čestné moje slovo, že jsme minuli snad dset laviček, každou obsazenou starší paní s prázdným pohledem a cigárem, některé i s charakteristickým alíkem. Někde u jedenácté či dvanácté lavičky jsme narazili na svačící družstvo našeho typu, které projevilo pochopení, že se nechá vystřídat jen co dosvačí. Super, ani to moc dlouho netrvalo, jenže jak jsme si s paní vyměňovaly zdvořilosti, zdrhlo mi batole k nejbližšímu koši na lov a než jsem ho odtrhla od koše, hádejte, co se stalo? Ano.. v hlavě mi začala hrát písnička: "Koukejte vycouvat, já před váma tu dávno byl..." a šli jsme dál. Všechny ostatní lavičky u cesty stejný nález, jen občas místo babky děda. Proč si nemůžou sednout po dvou? Připálili by si, popovídali, rozptýlili spleen.. No nic, mimino začalo vztekle řičet, batole kňourat, a tak jsem dojela do cukrárny se stinnou zahrádkou a pískem a peníze na balkánský sýr utratila za frapé, poslední z našich furiantů. Blaho se nám rozprostřelo těly, ale netvalo dlouho. Štrachy, štrach, ňafy ňaf, Beníčku sedni, nech miminko, kec, hrab, cvak, smrad. A ještě si neodpustí: "Nevadí vám to, mladá pani, že ne." Provokatérka.
"To víte, že nám to nevadí. Jen si přisedněte, nasajte fluidum dětské duše, vezměte si naše energetické přebytky, povězte nám o svých myomech a aspoň neházejte vajgly do pískoviště maje u ruky popelník."
Pointa není. Leda to, že je na sídlišti málo laviček pro všechny životem zvochlované lidi.