nebyly a bylo to protivný, ale byli jsme fakt úplně v pohodě, sice jsme neměli peníze, ale narodily se nám vytoužený děti, byli jsme spolu... pak nedostatek začal vadit,
ale naučila jsem se spoustu věcí (mimoto, nevyrostla jsem v prachách topící se rodině)
pak byly a bylo to méně protivný - jakože jsme si mohli víc dovolit tak ubyl tenhle stres... a přibyl pracovní.. ale tak nějak normálně, jakože jsem neřešila, když dítě (děti) potřebovaly boty a kde na to vzít, ale už se zase řešilo, kde vzít čas na víkend nebo dovolenou
pak byla doba dobrá, kdy ještě přibylo práce, ale peněz o dost více... , takže se práce dala ořezat a peníze byly... a nevyřešilo to nic..., protože kdo má něco, chce ještě víc, tak si víc povyskočí...

)
Pak jsme vlítli do hypo, já se zhroutila, manžel vlítnul do důchodu a kluci do puberty... učíme se zvládat závazky... a taky žít k tomu ještě.
Takže za mne.. No záleží jak velké peníze

myslím, že kdyby nám někdo zítra zaplatil hypotéku.. tak tak 14 dní budeme funět blahem, že máme pokoj -
Já psychicky rozhodně a pak zase vymyslíme něco, protože.. my dva v páru.. jsme něco jako ti, co musejí pořád něco viditelného tvořit.
Ale má to souvislost - oba jsme v zaměstnání sedavém, co nemá ty viditelné výsledky...
jsme spolu 20 let a přeorali jsme 3 byty, 2 domy a jeden postavili...