Jak jste si po rozchodu našly nového partnera?

Poslední měsíce v bývalém vztahu byly poměrně psycho, hlavně to, jak mi bylo neustále vysmíváno a předhazováno, že takzvaně nemám co nabídnout. Jelikož prý nejsem ani hezká, ani štíhlá, ani chytrá, ani bohatá, ale jsem jen socka s dvěma dětmi na krku, stěží už o mě někdy někdo zakopne. A víte jak to je - opakovaná lež se stává pravdou a když tohle jeden poslouchá několikrát denně, snad tomu i začne sám věřit.
Jsem stále ještě otupělá a psychicky i citově naprosto vysosnutá, takže vlastně svou samotu momentálně považuju spíš za vysvobození a užívám si pocit, že konečně můžu zase dýchat. Procházím fází, kdy si říkám, že vztah už ani zanic, že už nechci zažít znovu to, co teď. Než investovat zase tolik času, citu a energie do něčeho zbytečně, nedejbože opět narazit na typ chlapa jako byl ten můj, to radši zůstanu nadosmrti sama.
Jenže kdoví co bude třeba časem, že... Možná někdy zase zatoužím dát se s někým dohromady. A v tom je právě ten problém - opravdu se najde někdo, kdo bude stát o osamělou matku s dvěma dětmi a zároveň aspoň přiměřeně splní moje nároky a představy? Obávám se, jestli v tomhle neměl můj bývalý přece jen pravdu - fakt nemám co nabídnout. Nezaujmu ani vzhledem, ani chováním (jsem introvert jak z čítanky... uteču, sotva na mě někdo cizí promluví), ani majetkem... Skutečně - co tedy můžu pozitivního nabídnout? A co může vést nějakého chlapa k tomu, že se dobrovolně a rád dá dohromady s takovou ženskou?
Co vy, rozejité nebo rozvedené s dětmi? Zažily jste podobné pocity? Řešily jste to, nebo to nechaly plavat s tím, že nějak bylo, nějak bude? Snažily jste se cíleně si někoho k sobě najít a nebýt samy, nebo jste nad sebou zlomily hůl a rozhodly se zůstat samy z přesvědčení? A skutečně může nějaký další takový vztah klapnout, když už jeden (nebo i druhý, třeba) má za sebou rozchod/rozvod a děti s jiným partnerem?
Podělte se o zkušenosti, moc ráda si počtu. Plevelte, drbejte, pište, potřebuju se trochu odreagovat po náročném dni... Hezký večer všem