Vztah bez růžových brýlí

Po sedmi letech se mi rozpadlo manželství. Synovi tenkrát byli necelé dva roky, manžel si našel novou ženu v Íránu. Pak jsem byla asi rok sama a nato si našla přítele, se kterým jsem byla necelé tři roky. Podvedl mě se sestřenicí, ukradl nějaké peníze, rozešli jsme se.
Teď jsem poznala asi po 2 rokách muže. Tedy – byl to kamarád – ale opravdu jen kamarád, mé sestry. Tím, že se sestrou bydlíme takřka u sebe jsme se s tím kamarádem poznali, píšeme si, a on už asi během necelého roku, 4x přijel k nám, kde bydlíme, ale přijel spíš za mnou.
Vím, že ke mně cítí sympatie, líbím se mu, už jsme se i milovali, bylo to moc hezké, je milý a opravdu takový muž, kterých je na světě stále méně a méně.
Teď má ten kluk za mnou opět přijet, vymýšlí, jak to udělat, aby se mnou mohl být co nejvíc. Dělí nás dálka asi 250 km. Každý máme svoje bydlení, svou práci v místě, kde jsme. On má z minulého manželství syna, stará se o něj moc hezky, s mým synem vychází také suprově.
Ale… Asi po těch dvou nepodařených vztazích jsem si „zakázala“ někoho začít znovu milovat. Takže vlastně nemám nic jako „růžové brýle“, „hlavu v oblacích“ a „zamilovaný pohled“ . Chovám se k němu spíš jako ke kamarádovi.
Myslíte, že takový vztah na dálku může fungovat? Myslíte, že se ta zamilovanost dostaví nebo je to dobře, že vlastně nevidím nic zkresleně a on mě vidí takovou, jaká doopravdy jsem? Nebo myslíte, že jsem tak poučena z minulých vztahů, že to prostě „už nedám“ a prostě zůstanu jen sama se synem?
Možná, že jsem se potřebovala jen tak vypovídat, mám v hlavně nějaký zmatek, že jsem asi divná. Nebo jste to měla také některá tak?