šešule,

já na sobě nemakám , já na takový ten sebekoučovaný seberozvoj vůbec nevěřím, podle mne to vede k posedlosti sebou samým, obsesím, posedlosti nněkým z vnějšku definovanou dokonalostí (jejíž definice se jednak mění, takže jeden by nevěděl, jaký cíl má v jaké sezóně sledovat, a druhak si odporují - dokonalá matka, dokonalá pracocní kariéra; zůstaňte mladá, stárněne s grácií; budte nežná emaptická, naučte si jít tvrdě zda svým atd.)

nemakám na sobe, přesto nějaqk cítím, že se zlepšuju, přece jen zraju.

Moje podezření je, že deprese středního věku z valné části způsobuje právě ztotožnení se ideálem sebezdokonalování - člověk na sobě systematicky maká, vudělává se, cvičí, absolvuje kdeco - A PŘESTO zaznamenává v řadě věcí spíš pokles - vychází to z naprosto nerealistické představy jakési lineární životní dráhy, která může být sestupná a jejímž výsledkem může být dokonalý produkt, obroušený diamant, když na sobě bude dotyčný ve všech oblastech tvrdě makat, bude mít disciplínu, cíle, kouče, poradce, trenéry .....a ono prd.

A fakt to není alibismus, nejsem líná nebo rezignovaná apod., ale prostě na takový ten seberozvoj nevěřím, veřím na zrání , ale to je daleko těžší a často, když si myslím, že jsem v tomhle směru zaznamemala kvalitativní zmenu - bum bác