Rozhodování mezi dvěma muži

Mam pocit, ze uz nevim, jak dal, nasla jsem toto forum, budu rada za kazdy nazor... I kdyz je mi jasne, ze rozhodnout se budu muset nakonec sama...
Pro koho byste se rozhodli?
Muz A) Jsme spolu 5 let, cizinec (Asiat), mame 4 leteho syna. Syna miluje, nicmene ke mne se nijak nema, nejake pozornosti, neznosti, to neexistuje (tvrdi, ze je to vychovou, ale zpocatku takovy nebyl). V dobe, kdy bylo malemu 7 mesicu odjel na dva mesice domu, bohuzel zpetne jsem se dozvedela, ze se tam na prani rodicu ozenil s nejakou mistni divkou, ja jsem na to prisla nahodne, kdyz se zapomnel odhlasit z FB (klasika, ze?). Mne slibil, ze jede domu, aby o nas rekl rodicum, a misto toho se tam ozenil. Od te doby slibuje, ze to vyresi, ale je to uz 3 roky a stale nic. Nemusim snad ani rikat, jak me to vzalo...Nyni spolu zijeme vicemene na ""spolubydlici"" urovni, ja jsem se i pres vsechno snazila neco planovat, podnikat, z jeho strany zadna odezva, kdyz se priblizim na metr, tak pry co po nem chci...K tomu mi neustale dava najevo, ze jsem tlusta, ze by me stejne nikdo jiny nechtel, apod. Abych mu ale jen nekrivdila - je schopny zastat zakladni peci o maleho, financne se mame dobre, kdyz neco potrebuji, tak mi da penize, sem tam uvari, poklidi, chova se hezky k me rodine, takze ostatni si mysli, ze je to super chlap. Ale tim, ze je zenaty, me vicemene odsoudil k cekani, nikdy si me asi nevezme, natoz mit druhe dite... Dokazala bych skousnout, ze se ke mne nechova nejlip, kdyby slo jen o toto a jinak bylo vsechno fajn, holt jsem si vybrala spatneho partnera a otehotnela moc brzy, ale neustale resit, ze ma nekde zenu a vsem nam lze Jsem samozrejme neustale pod tlakem, nervozni, on taky (rodina na nej tlaci), takze necitim zadnou domaci atmosferu, proste jenom prezivame vedle sebe...Mam pocit, ze se za nas stydel ci co, ze jsme pro jeho rodinu nebyli dost dobri...Vaham kvuli synovi, sama bych uz odesla davno.
Muz B) Zname se 8 mesicu, taky cizinec (Sved), mladsi o 5 let, zamiloval se do me tak, jako nikdo pred nim. Chova se ke mne uzasne, byli jsme i na par vyletech s malym, k nemu se taky chova moc hezky, hrozne mi zvednul sebevedomi, rekl o nas i rodicum, planuje do budoucna svatbu a dite, podnika se mnou blaznive veci, porad se spolu smejeme, kdyz se vyskytne nejaky problem, tak se mnou mluvi (narozdil od pritele, ktery mi klidne rekne, at jsem zticha), proste citim, ze s nim by byl zivot o necem uplne jinem. Na druhou stranu na zacatku se asi kazdy jevi v ruzovem svetle. Ale... jeste si dodelava skolu (min.2 roky), z toho duvodu neni mozne, abychom bydleli spolu, museli bychom se jen navstevovat, pak ten vekovy rozdil...Kazdopadne jsem se do nej opravdu zamilovala a ted se v tom placam.
Vubec nevim, jak jsem se v takove situaci ocitla, vzdycky jsem byla hrozne zasadova a ted vlastne sama podvadim pritele...
A nebo byt sama jen s malym..? Mam pocit, ze me to asi semele. Budu rada za kazdy nazor