Manžel mě zklamal

Po dalším neúspěšném kole pohovorů na mě minulý týden dolehla taková deprese, až jsem zaskočila sama sebe. Nevidím před sebou nic, žádnou budoucnost, úplně mě děsí, že bych měla žít tak ještě 50 a vůbec netuším, co bych měla tady takovou dobu dělat! Co bude dál? Jak budu dál žít? Přece nemůžu být pořád doma! Nemůžu. Jednak kvůli financím a taky kvůli sobě. Potřebuju mít pocit, že něco umím, že za něco stojím, že jsem slušný a pracovitý člověk. Nejhorší na tom je ta beznaděj do budoucna, vědomí toho, že ať dělám cokoli, tak to nemá smysl. Minulý týden to na mě všechno padlo, došla mi ta beznaděj, propadla jsem neskutečnému hysterickému záchvatu, kdy jsem jenom brečela, večer šla spát, brečela do polštáře, ráno se probudím a brečím zase a vůbec nevím jak to zastavit. Jsem i teď celá opuchlá a zase řvu.
Doufala jsem, že budu mít u manžela oporu, ale jeho opora spočívá v tom, že mi vždycky vyjmenuje, co všechno dělám špatně a co mám dělat jinak. Nikdy mi neřekl, že jsem šikovná, že to spolu zvládneme, jenom mě vydeptává rádoby radami. Nejen, že jsem úplně na dně z roční nezaměstnanosti, ještě jsem na všechno sama a přestávám to zvládat. Jenom čekám na to, odkud přijde další rána. Vůbec si už nedovedu představit, že se něco podaří, že budou někdy peníze, že někdy budu mít důvod mít se ráda a být na sebe pyšná.