Rozchod kvůli mé lži

Prosím o radu, pochopení, možná uklidnění, ale čekám i odsouzení.
Je mi naprosto příšerně, jsem vdaná a v manželství to dlouho neklape, ale kvůli dětem byl u nás problém s rozvodem, což není teď hlavní problém. Problém je, že jsem měla 2 roky přítele, člověk, se kterým jsme si báječně rozuměli a plánovali budoucnost. Podala jsem žádost o rozvod, ale protože doma z toho bylo peklo a já měla obavu, že kvůli mé nevěře přijdu o děti ( ačkoli jsem se o ně vždycky starala, nejsem alkoholička, narkomanka, pracuji, jsem normální ženská), manžel mi stále vyhrožoval. Tak jsem žádost zase vzala zpět, a snažila se s manželem domluvit. Bohužel jsem měla obavu z reakce svého přítele a udělala jsem největší blbost v životě-neřekla jsem mu to, mlžila jsem kolem soudu a stále se doma snažila o rozvod dohodou, v naději, že to zvládnu. Tisíckrát jsem to chtěla příteli říct, ale buď jsem nedostala odvahu anebo nebyla příležitost. Vztah mezi námi začal skřípat, příteli docházela trpělivost, poslouchala jsem často výčitky, což jsem chápala. Sama jsem si doma ale taky prožívala peklo. Neustále jsem v sobě také bojovala s tím, jestli to opravdu mohu dětem udělat, měla jsem výčitky svědomí vůči nim a rodině, která mně odsoudila. Na druhou stranu jsem přítele milovala a ani teď si nedokážu život bez něj dál představit. Pravdou je, že jsem se musela vnitřně také srovnat s některými věcmi, jako jeho drogovou minulostí ( v současnosti to byla snad jen marihuana, i když na můj vkus až moc často ). Věděla jsem, že i finančně to bude náročné, dosud jsem byla zvyklá na vyšší životní standart. Nicméně jsem ho milovala a miluji a věřila, že to spolu zvládneme, byl mojí oporou. Přítel na moji lež přišel ( lež má totiž krátké nohy ) a já to tušila z jeho chování ke mně, aspoň měsíc se ke mně choval prostě jinak, hned arogantně, hned ironicky, hned byl milý, když jsem se ptala, zda se něco děje, prý je všechno ok. Věděla jsem, že není, ale bála jsem se jít s pravdou ven a to i ve chvíli, kdy se mně na to zeptal. Bohužel si to přebral tak, že mi nevěřil vůbec nic, podle něj jsem si žila doma svůj pohodový život a s ním si jen užívala, tvrdil mi, že manžel o rozvodu nemá ani tušení, že bych se měla jít léčit, protože jsem psychicky nemocná apod. To mně naštvalo a neměla jsem chuť už něco v tu chvíli vysvětlovat. Nedokázala jsem mu to ani později nijak dokázat, ačkoli jsem potom s pravdou vyšla na světlo, s tím, že žádost jsem stáhla, ale na rozvodu jsem stále pracovala. Nevěří mi už vůbec nic. Vím, že je to moje vina, že jsem ho zradila a ztratila jeho důvěru, měla jsem prostě strach mu to říct, že ho ztratím, doufala jsem, že se rozvedu dohodou. Dobře mi tak, já vím. Teď mám tedy doma peklo, rodina mně odepsala, dětem jsem ztrpčila život a muž, kterého miluji, mi už nevěří ani slovo a rozešel se se mnou. Prosila jsem ho o šanci, ale prý teď potřebuje čas. Mám si dát svůj život dohromady a uvidíme, ale sám neví, co bude.Jen ví, že jsem mu ublížila jako nikdy nikdo dřív ani v budoucnu. Není to omluva, ale kdybych mu lhala v tom, že se ani rozvádět nechci, tak už to neřeším a sklapnu ostudou uši, ale doma už jsme s manželem skoro dohodnuti, sháním si byt, že se odstěhuji, opravdu jsem rozhodnutá do konce roku odejít, ale všechno jsem projela.
Trápím se, bolí mně hlavně jeho bolest, že jsem ho zradila, ačkoli jsem ho milovala a chtěla s ním žít. Bolí mně ta ztráta důvěry, která se asi nedá obnovit.
Jsem jako pitomá holka, já vím, ale je mi 40.
Děkuji za každou reakci, ať už to bude uklidnění, anebo výčitka, anebo rada jak dál, nebo povzbuzení, jestli mám ještě šanci nebo ne, jestli mám být třeba ráda, že to tak dopadlo, protože kdyby byla láska opravdová a na obou stranách, tak to všechno ustojíme. Potřebuji to s někým probrat a nemám s kým.
Děkuji za přečtení mého poněkud zmateného příspěvku.