Jak dostat partnera k odborníkovi?

Docela poklidně si žiju, i když nám život do cesty sem tam položí nějakou větev. Komu ne. S manželem vše řešíme, už jsme si prošli kdečím, zatím jsme všechno s menšími či většími šrámy ustáli. Včera mě opět z mého zdánlivého klidu vytrhnul. On normálně funguje, chodí do práce, doma mi pomůže, o dceru se stará hezky. A jednou za čas mu rupnou nervy. Když na něm vidím, že není úplně ok a ptám se, co se děje, tak mi neodpoví. Pak stačí, aby se připil (včera oslava narozenin) a pokud není v naprosté pohodě, udělá neuvěřitelnou scénu, spálí mosty, vyloženě se urve a najednou chce být sám, protože já ho dusím. Když jsem se zeptala, co konkrétně mu vadí, nebyl schopen odpovědi ("všechno" neberu jako odpověď). Křičel na mě před dcerou, konstruktivního nic, úplně byl mimo sebe, někdo jinej. Už jsem to vypozorovala v nějakých intervalech, prostě je chvíli v pohodě, funguje a pak najednou zkrat. Jakoby najednou neunesl zodpovědnost, jako by nechtěl přijmout fakt, že je dospělej chlap a holt se od něj něco očekává. Jen začne kopat kolem sebe, vyčítat kdejakou křivdičku (o který mi nikdy neřekne, když se mu aktuálně děje).
Domnívám se, že nemůže odpustit svojí matce, jaké měl dětství. A teď se za to mstí mně a svojí dceři. Není mu to vůbec hloupé, ječet na mě sprostě před ní, argumentuje tím, že před ním jeho matka taky řvala. Přitom ví, co to s ním udělalo, tak nechápu, že tomu samému vystavuje svoje dítě.
Určitě nejsem dokonalá, přiznávám, že jsem i celkem náročná. Nespokojím se s chlapem, co se válí na gauči a lemtá pivo. Nespokojím se ale ani s agresívním sobcem. Na druhou stranu mám snad ale i co nabídnout, o domácnost se starám, uvařím, vyperu, dítě obstarám, druhý nosím pod srdcem a ještě pracuju, abychom na tom finančně nebyli hůř tak brzy, i když nás to čeká. Na sex nemám ani pomyšlení, přesto to pro něj sem tam udělám. Toleruju mu jeho závislost, pokud to drží v rozumných mezích. Prostě se taky snažím.Pomohla by nějaká terapie? Klidně párová, i když si myslím, že klíčem k úspěchu je odpuštění jeho matce, že jedině tak se posune dál a hlavně výš.
Momentálně ani nevím, jak mu odpustit, jsem těhotná, unavená, do toho stále odpovídám dceři, kde je tatínek a co se včera stalo, nerozumí tomu. Jsem na něj tak strašně naštvaná, že kdyby seděl teď vedle mě, snad mu vyškrábu oči.
Osobně se mi zhnusil. Zranil mě ve chvíli, kdy jsem nejzranitelnější.
Co s tím..