Re: Reakce partnera na těhotenství v pozdním věku

Grainne,

ono strašně záleží, jak ten rozhovor proběhl. Moje kamarádka, pro kterou je to aktuální, se s manželem dohodla přesně jako ty - chráníme se, ale kdyby se stalo, holt budeme mít mimino. U nich je to ještě násobené věkovým rozdílem - jí je 38, jemu 48. Jednu dobu to miminko ještě fakt chtěla a on do toho (logicky a pochopitelně) jít nechtěl a ji to iracionálně trápilo a chvíli se ho pokoušela "ukecat", ale vždycky věděla, že kdyby něco, tak ten chlap to dítě přijme, stejně jako on doufám věděl, že ho ukecávala, ale nepodrazila by ho.

Pro hodně ženských může být zásadní rozdíl, když chlap řekne na plnou hubu, že už se na dítě necítí, nechce a rozhodně ho nehodlá plánovat, a když řekne na plnou hubu, že v případě nechtěného a neplánovaného těhotenství by tě "poslal na potrat" - že by to dítě zcela odmítl. Ta druhá varianta je jistě otevřená a upřímně řečená, ale já bych taky dost zaváhala, jestli chci s takovým vědomím žít s dotyčným dál. Z mého hlediska je pozdní těhotenství neplánovaná kalamita, ke které je třeba se postavit čelem (a na rozdíl od mnoha jiných kalamit se z ní dá dost dobrého získat) a zvládnout ji. Kdybych měla pocit, že si dotyčný už "nehodlá ničím komplikovat život", narušilo by to ve mně pocit jakés takés jistoty, že třeba až mi bude ouvej zdravotně (což je pravděpodobnější, než že nechtěně otěhotním), bude ty komplikace přijímat a řešit. Chápu, že žena, pro kterou je potrat přijatelná varianta, to má jinak, ale pokud to tak žena nemá, je podobný partner na zváženou rizik...