Proč lidi v odlišné situaci tak snadno vynášejí soudy?

Tak jasně, kdo chce, hledá způsoby, kdo chce, hledá důvody, ale stejně mě někdy překvapí, jak je člověk v odlišné situaci rychle hotový s posouzením pro něj imaginární situace.
Příklad
- člověk, který neudělá krok pěšky, ale jezdí všude zásadně jen autem, řekne, proč nechceš jezdit do práce na kole, tam se přeci v pohodě dostaneš na kole? (6 km tam a 6 zpět, v zimě, v dešti, potmě, prostě denně, protože spoj tam žádný nejezdí)
- člověk, který má hlídání kdy si vzpomene řekne, proč jsi si nedodělala školu dřív, ale až teď po čtyřicítce? ( nebyla žádná možnost hlídání, až když začal nejmladší chodit do školky, tak se dalo něco dělat)
- to je divný, že nemůžeš sehnat práci, to nepochopím (člověk, který od maturity už přes 20 let pracuje na jednom místě)
- proč si nenajdeš práci na kratší úvazek a proč by se měla zvyšovat minimální mzda? (člověk, co pracuje 8 let na půl úvazku za 11 000 Kč v jinak dost problémovém oboru)

Tohle jsou jen příklady, co mě právě v tuhle chvíli napadly, spíš takový prkotiny, ale poslední dobou se nad tím pozastavuju čím dál častěji. Jako by lidi ztráceli schopnost posoudit situaci taky z druhé strany, když se jich to netýká. Hodně je to znát v sociální oblasti, kdy politici vůbec nepřemýšlí ze situace zdravotně postižených. Dneska jsem potkala známou, co mi vždycky tvrdila, že kdo chce práci, tak si jí najde a že když se chce, tak jde všechno, viděla tuhle situaci ze svýho pohledu. Teď je půl roku bez práce a je dost zdrblá. Neměla jsem odvahu jí připomenout její slova.