Dávné lásky

Vracíte se k nim? V duchu. Ve skutečnosti? Je to ten "stejný" člověk? Já se k svým láskám nevracím ani v duchu (většinou) a navíc jsem často byla platonik, takže vůbec nevím, jestli si toho člověka pamatuju nebo jsem si spoustu věcí vysnila. Teď se mi ozval spolužák ze základky, do kterého jsem byla zcela beznadějně zamilovaná. Nikdy jsem mu to neřekla a on to možná tušil, ale byla jsem pro něj vzduch, absolutně. Já si ho pamatovala jako vtipného krásného kluka plného plánů a obdivovala ho pro inteligenci a všechno. Teď ho v mailech nepoznávám. Podivný intelektuál, zvláštní názory, mdlý a pasivní přístup k životu. Prý je takový divný pavouk už dlouho (říkají to holky ze srazů, kam já nechodím), i jeho sestra, se kterou se kamarádím. Stalo se vám někdy, že jte ze svého dnešního pohledu nějak nepochopitelně zamilovaly a přemýšlíte, co jste na tom člověku viděly, že to už teď vůbec nevidíte? Nebo máte pro své dávné (i nenaplněné lásky) pořád slabost?