přežitek

Generace našich mamínek, spíš víc babiček, byla zvyklá okolí krmit. Projevovaly tím i lásku k rodině, k přátelům, zdvořilost k návštěvám a tehdy to mělo hodnotu, protože to byla generace lidí, jimž bylo jídlo vzácné (válečná, poválečná). Taky ovšem platilo, že návštěva se musí upejpat, jídlo se 3x nabízí a 3x odmítá než si můžete vzít a ještě s kecama o nedělání škody, jinak člověk vypadá jako buran.
Dneska opravdu nikdo nouzí netrpí, rodiny běžně nevečeří vodovou hladovou polívku, naopak půl národa drží diety, situace se celkově změnila.
Já osobně hoštění návštěvy považuju za přežitek a nemám ráda, když přijdu na návštěvu a někdo se snaží hostit mě, obzvlášť vnucování jídla od generace babiček a pratetiček, ty jsou s tím neodbytný a nejíst považujou skoro za urážku (naštěstí ne všechny). Já se na návštěvách ničím cpát nechci. Přišla jsem za lidma, fakt ne za okurkou a klobásou se sýrem. Pokud mi je někdo strčí před oči, tak mě štve, že mě láká jíst něco, co mi chutná, ale v zásadě jíst nechci, protože to není zdravý a nabourává mi to jídelníček (taky se snažím hlídat co jím, abych zhubla po dětech). Navíc mě štve, že hostitelka se s něčím šmrdlá v kuchyni, místo aby se věnovala mě - já tam sedím jak trubka a čekám, až dopižlá okurky, které jíst nechci. Křupky a brambůrky jsou ještě horší a nezdravější mor než uzeniny, fakt to jíst nechci.
Oceňuju kamarádky, které když přijdu, tak nabídnou něco k pití a řeknou:"Kdybys měla chuť, mám tady XZY, řekni si". Je to nabídka, není to nátlak, není to vnucování - ta kamarádka mi nabízí sebe k pokecání a v jídle svobodu. Jsem dospělá, svéprávná, když chci, nabídka padla, řeknu si, ale nemusím ten talíř mít na stole před sebou bez možnosti výběru.
DÍKY, DÍKY, milé moje kamarádky za otevřenost a upřímnost - že se můžem domluvit a nehrát ty přiblblý tanečky o pohoštění, "protože se to sluší a musí".