Evelyn

Evelyn,

jsem ráda, že jsem zde našla spřízněnou duši!!

Mám stejný názor jako ty - vůbec nemám potřebu "si odpočinout" od manžela (to už vůbec ne, jsme spolu 20 let). Je pravda, že tím, že děti mi nikdy nikdo nehlídal, tak občas - zřídka mě napadne, co jsem dřív stíhala bez dětí a momentálně třeba ne apod. - ale stačí mi jít do práce a už se k nim domů zase těším....Být bez rodiny třeba na týden si absolutně nedovedu představit. I když už je mám větší - 13 a 6,5 let.

Na první dovolenou jsem jela po 15 letech manželství - jenom sama s klukama (manžel s námi být nemohl - 2 měsíce prázdnin se musíme střídat v dovolených), žádné hlídání nemáme...

A letos poprvé plánujeme v červnu na týden k moři - před x-lety by to pro mě bylo ještě sci-fi a neuskutečnitelný sen (malý věčně marodný, na atb. apod...) - tak uvidíme, jestli nám to vyjde. Ale tam jedeme všichni čtyři. Beru to opravdu jako "dárek za odměnu".

Je to opravdu u každého jiné - moje maminka třeba klidně od nás odjížděla, když jsem byla malinká (i v mém 1 roce jela na prodloužený víkend pryč) - a mně jako malé holce se neskutečně po ní stýskalo, jako by mi rvali srdce, chodila jsem jako bez duše atd....Takže vím, jaké to je, když dítě má svou maminku moc rádo, ale ta si chce "odpočinout" a ujíždí pryč...Proto bych to svým chlapcům udělat nikdy nemohla (zvlášť tomu malému). A jak říkám - já bych si to takhle sama neužila, vůbec. To lze, hodit všechno za hlavu a ujet někam pryč?? Maminka toho potom hrozně moc litovala - říkala, že vůbec nikam jezdit neměla, že se mi měla víc věnovat, být se mnou atd...- ale ČAS NIKDY vrátit NELZE!!!!

Jo a strašně moc lidí mi říká - užij si to s dětma, ten starší už za chvilku s vámi třeba nebude chtít jezdit, protože to šíleně letí!!!