Re: to ditko fyzicky ok, leč mentálně zhruba na úrovni střední mentální retardace

takže binturong - jestli tomu dobře rozumím. i kdyby tvůj syn byl schopen žít například v chráněném bydlení a vést samostatný život, ty mu to nebudeš chtít umožnit? nebudeš chtít, aby byl schopný žít samostatně, bez tebe až ty tu nebudeš? (omlouvám se, nevím, jak na tom tvůj syn je, nechci tě nijak ranit, jen mě to zajímá)
jinak o tom, že s emá dítě odeslat do ústavu v 18ti letech jsem nepsala nic - to je azse nějaká tvoje konstrukce
jinak, já se neodvažuju tady jakkoliv tvrdit, že mám na tuto problematiku nějaký striktně daný názor, spíše vycházím z názorů lidí, kteří tyto situace musejí řešit, protože v rodině nějakého postiženého člena mají. a samozřejmě, záleží na tom, jaké možnosti má rodina, a jak schopný je ten postižený člověk, kterého se to týká.
a rodiče, kteří se rozhodnou, že nebudou celodenně o své dítě pečovat, protože to nezvládají a nebo si mylsí, že to není v zájmu dítěte, neodsuzuji


Šuplík - můj syn pravděpodobně nikdy nebude schopen být bez 24hodinové péče.
Opakuji tedy podruhé - i kdybych ho nacpala do ústavu v jeho 30 letech, je to jako vyhodit z domu batole. Možná předškoláka - nevím, jaké mentální úrovně dosáhne, to neví nikdo.
Respitní péče být může, té se nebráním, ale domov bude mít v rodině.

Nikoho nesoudím ani neodsuzuju. Chápu, že mít pocit, že mám na hrbu něco, co jsem zdědila po rodičích musí být pro někoho stejně hrozná představa jako pro mě dotyčného se zbavit.
Stejně tak chápu, že může nastat životní situace, kdy se nemohu postarat, i když chci.

To, co mi vadí, je totéž, co Damu - že se tady musím obhajovat, jako kdybych prováděla jánevímtřeba pokoutní potraty.
Co dělám, sakra, špatně, a co je špatného na tom, že naše famílie (i famílie mého partnera) nedává své členy do ústavů?