Hele, Zufi,
mám Tě moc ráda a je mi jasné, že to máš teď objektivně těžké, a je mi taky jasné, že pokud je člověk urvaný a "z formy", tak má tendenci být víc vztahovačný než normálně, jsem taky taková a myslím, že to tak má dost lidí, ne-li většina.
Ale Ty reaguješ opravdu setrvale ukřivděně, a sorry, ale reakce ve stylu "jak ke mně můžete být takoví, když víte, jak já to mám těžký (v reakci na téma, které je úplně o něčem jiném). A když jste na mě takoví, tak já tady taky nemusím být") prostě JE manipulativní. 
Já myslím, že je zcela legitimní občas požádat o virtuální "pohlazení", ale točí mě, když svou osobní situaci občas používáš jako klacek ve věcné debatě na jiné  téma, pokud s Tebou někdo nesouhlasí. To vnímám jako citové vydírání, protože co se na to dá říct? Má Ti snad dotyčný proti svému přesvědčení dát věcně za pravdu, i když s Tebou nesouhlasí, protože "to máš doma těžký"? 
Navíc podle toho, jak svou situaci popisuješ, asi řadu z nás napadá otázka, jestli opravdu všechno to, co děláš, je NUTNÉ v okamžiku, kdy sama padáš na ústa. Některé věci asi nutné jsou (péče o nemocnou maminku, určitá pomoc dceři), ale je otázka, jestli třeba ta pomoc dceři za dané situace - v souběhu s maminčinou nemocí - daleko nepřesahuje Tvoje vlastní fyzické a psychické možnosti. Jak to čtu, tak mám na tu Tvou dceru úplně vztek, že Ti visí na krku a přijímá Tvou pomoc, i když vidí, že toho máš objektivně dost.
Protože takhle to trochu působí, jako že jsi ta obětavá matka-kvočna, která se pro svou rodinu rozkrájí na kousíčky, i kdyby ji to mělo stát zdraví, ale není to tak úplně zadarmo - protože už Ti nezbývá energie na to, abys "nakrmila" sama sebe, ale to nakrmení potřebuješ, tak ho vyžaduješ od svého okolí způsobem, který to okolí vnímá jako ne úplně košer.
Já jsem taky taková, když nejsem "nakrmená" tak nemám nadhled a ono se to asi ani nedá, některé potřeby neošidíš. Prosím, neber tohle jako urážku, spíš jako důvod k zamyšlení, jestli by Ti třeba nepomohlo přeorganizovat si některé věci (i v hlavě). 

