Z bláta do louže

Předně chci napsat, že mi je vaší situace líto, a že chápu tvoje pocity. Mám to tak nějak podobně, pořád nějaké problémy. Sama jsem byla dost často zralá na AD a spolu se zátěží péče o dvě malé děti včetně mého věku, je toho na mě fakt dost. Problémy s mojí psychikou se trochu zlepšily v době, kdy jsem si uvědomila, že za nejsem tím viníkem, a že jsem nemohla volit jinak, co se týče volby otce mých dětí. Jedinou mojí alternativou bylo zůstat bezdětná. Teď si často musím opakovat, že pokud jsem k tomuto kroku přistoupila, tak musím udělat všechno pro blaho svých dětí i za cenu ústupků a sebezapření. Které pochopitelně nepřesáhne nějakou neúnosnou hranici. Jsem ve věku, kdy se rozvádí téměř každý kolem nás, a když vidím co to páchá na dětech, tak jsem odhodlaná stále víc se držet zuby, nehty. Takové ty řeči, že než aby děti viděli hádající se rodiče, snášeli napětí, nekomunikaci apod, je lepší se rozvést, jsou alibistické kecy. Samo v rozumné míře, né že manžel bije ženu nebo jí sprostě nadává. Ale dost často si to lidé takto odůvodní, případně s tím, jak ten milenec bude skvělým rodičem pro jeho děti a bude všechno fajn. Všichni pak vidíme jaké tahanice následují po rozvodu, jak se lidi prostřednictvím dětí vydírají, jak jim křivý charakter uplácením, pomlouvají jim ex a spoustu dalších věcí, které musí děti snášet krom toho, že jednoho rodiče na většinu času ztratí.