Re: Nesnáším Českou poštu

Omlouvám se

Pro úplnost tedy dodávám souvislosti . Těch historek by bylo hodně, ale jednou jsem vyloženě zoufalstvím brečela. Jela jsem z Prahy k našim v 7. měsíci prvního těhotenství, cesta s jedním (možná dvěma) přestupy měla trvat 4 hodiny. Už nevím, co se za Prahou stalo, shořely brzdy nebo co, čekali jsme na náhradní vlak... a potom celou cestu nás pravidelně odstavovali, aby nás mohly předjíždět další a další vlaky, potom se stalo ještě něco, co už si nepamatuju, a poslední kapkou bylo, když mi nechali 6 km před cílem ujet přípoj přímo před nosem. Prý osobák na rychlík nečeká, když jede v opačném směru. To už jsem nervově nezvládla. Cesta nakonec trvala 8 hodin.

Tehdy jsem řekla, nikdy víc, a prodala kilometrickou banku. Za dva roky jsem vzala vlaky na milost, umřela mi babička, napadla spousta sněhu, silnice byly špatné a já byla v 9. měsíci, tak jsme na pohřeb jeli vlakem.

Před rokem a půl jsem jela z Prahy do Ostravy (ehm. vlastně opět těhotná :)), nevěděla jsem, že ty žluté vlaky jsou vyprodané tak dlouho dopředu, tak jsem jela s ČD. Opět nějaký problém za Prahou, snad sebevrah, a skoro dvě hodiny zpoždění (cesta bez přestupů, nicméně opět jsme museli pouštět jiné - žluté vlaky, těmi jeli kamarádi a měli zpoždění jen půl hodiny, a ještě dostali odškodnění). Jedni mí známí z téhož vlaku strašně nadávali a říkali, že vlakem už nikdy nikam nepojednou, ale mně to přišlo v normě :). Hlavně chci říct, že v tom vlaku byla úžasná průvodčí - ani jednou mi nezkontrolovala jízdenku, jen poletovala od jedné skupinky lidí k jiné a obvolávala nádraží, aby jim nenechali ujet přípoje, vyloženě je přemlouvala, že mají malé děti a tak

Tím chci říct, že dobřé lidé jsou všude, i na poště a u drah I když jsou to "takové" podniky