Jsme téměř v beznadějné situaci

Dobrý den,

potřebuji se vypovídat, vím, že pomoc očekávat nemohu. Žili jsme si vždy dobře, žádné problémy, natož finanční. Bohužel doba dohnala i nás, dříve relativně úspěšné, kteří se cítili v bezpečí. Manžela při reorgaizaci propustili z práce, ve věku 48 let a náhle nás čekala tvrdá realita. Asi po roce a půl marného zasílání životopisů je nám jasné, že trh práce nemá o lidi tohoto věku zájem. Jen bych doplnila, že do té doby nebyl manžel nikdy nezaměstnaný.
Dalo by se říct, mládí pryč a do důchodu daleko, a co teď? Známý v manželově věku, kteří přišli o práci, získali novou jen ze známosti. Manžel si teď může platit 10 let sociální pojištění, aby měl vůbec nárok na důchod. Důchod bude mít samozřejmě nějaký minimální, a to i přesto, že dřívě měl plat nadprůměrný. Mám pocit, že cílem je, aby člověk do důchodu neodcházel vůbec nebo naprosto ožebračen. Čili aby se důchodu nedožil nebo byl před tím roky nezaměstnaný, a tím aby se důchod snížil. Tohle je obrovská sprostota. Samozřejmě že to postihne i psychiku člověka. Nevěřte tomu, že jste tak dobří, že si najdete místo, pokud vás potká něco podobného. Je to téměř bez šance, nedostanete se ani na ta nejpodřadnější místa - ta jsou pro cizince nebo pro lidi se sníženou pracovní schopností. Dokážete si představit, jaký je to pocit, když o vás najednou nikdo nestojí a jste jaksi přebytečnými? Samozřejmě, že nikdo není na vaše stesky zvědavý, kdo práci má, tak se sám bojí, ale zároveň nechce mít kolem sebe "neúspěšné". Takže místo toho, abychom si ve středním věku konečně trochu dopřáli, tak budeme teď žít 20 a více let na nuzné úrovni. Na nějaké sociální dávky zapomeňte, pokud jste si něco vybudovali, není šance.