Padající růžové brýle ve vztahu

Omlouvám se, jdu se vypovídat. Připadám si jako blázen. Jako někdo, kdo má růžové brýle a občas mu spadnou a pak se lekne.
Mám manžela, mám ho ráda, má mě rád. Miluje mě. Je na mě svým způsobem závislý. Je neustále se mnou. Nesnáší, když ho opouštím. Opouštěním se myslí, že jdu dát věci do pračky, jdu „si“ žehlit, jdu uklízet do jiné místnosti. Trávíme veškerý volný čas spolu. Stará se o děti, finančně nás zabezpečí, je velkorysý v kroužcích pro děti, oblečení, čemkoli.
Při dočasném ztracení brýlí - Můj manžel nechce žít, neustále to opakuje, touží umřít, je to způsobené nesmyslností života. Občas za to můžu já. V principu za všechno můžu já. Vlastně ano, je to jednoduché, kdybych udělala život zajímavější byl by možná ochoten žít. Občas se plácá mezi tím, jestli se má zabít nebo první rozvést a pak zabít (abych nebyla vdova, ještě by mě někdo litoval. Má období totální beznaděje a občas najednou plný energie, vymýšlí, nic ho nezastaví (období energie jsou krátká).
Skoro denně rozebíráme náš vztah. Já mlčím a manžel popisuje, co všechno dělám špatně, jaká jsem. Dřív mě to trápilo. Je mi to teď jedno. Končíme ve tři ráno a jediné co mi vadí, je že se nevyspím a vypadám jak zombie. Má dokonalé vyjadřovací schopnosti. Vysvětlí mi, jak jsem strašná spisovnými větami, plnými cizích slov a zajímavých obratů.
Teď se zrovna chce rozvádět a nebo žít vedle sebe kvůli dětem. Až vyrostou, tak se zabije. Je mi to jedno, nechce se mi rozvádět, nemám chuť na nic. Pochopila jsem význam slov „nízká citová angažovanost“. Nejsem moc citově angažovaná, tedy jsem „studená“. Nemůžu být angažovaná, když nevím, jestli mě tedy zrovna má rád, nebo zrovna nenávidí.
Žije s námi kvůli dětem, ale křičí, že mu děti zničili život. Své chování rozšířil poslední dobou na děti. Jedno mě prosí, ať se rozvedu, druhé jen řeší, že v osmnácti odejde z domu. Manžel žije v tom, že ho děti milují (ony ho milují) a že jim zajišťuje krásné dětství.

Vzhledem k tomu, že za všechno jeho neštěstí můžu já. Asi bych od něj měla odejít a nechat mu konečně svobodu. Když mi ale řekne, že mám i s dětmi opustit byt do tří měsíců a já se zeptám, jestli kalendářních a jestli se současný započítává, vzhedem k tomu, že dobrý podnájem se špatně shání, tak následně se debata posune k tomu, že se vůbec nesnažím zachránit náš vztah.

Když ho nevidím, tak mám před sebou jeho úsměv a vše hezké co kdy udělal, když přijdu domů, dívá se na mě někdo zamračený a začne chrlit výčitky. Nechce se mi rozvádět, nechce se mi nic. Jenže mi ty brýle padají čím dál častěji a vadí mi, že se to už týká i dětí. Plevelte, raďte, říkejte zkušenosti. Je mi na nic. Žiju jen v práci. Kdyby mě vyhodili, nemám nic.