Re: Potkali jste tu pravou lásku?

Jo, poznala jsem kluka a věděla jsem, že JE TO ON.
Protože jsem člověk, řídící se spíše rozumem, nepadla jsem mu hned do náruče, věděla jsem, že ho musím nejprve poznat, ale čím více jsem ho poznávala, tím více jsem věděla, že JE TO ON. Dokonce jsme se i rozešli a rok chodili každý s někým jiným. Ale neskutečně mně to k němu táhlo a po roce jsme si vysvětlili, nedorozumění, díky kterému jsme se rozešli a od té doby jsme spolu. Prvního prosince to bude 33 let, z toho 27,5 manželé. Nikdy jsem nelitovala, že jsem si tohoto muže vzala.
Paradoxem je, že jsme strašně rozdílní, z naprosto jiných rodin, pro sebe jsme si tyto různosti definovali jako "rodinné deformace" a naučili se s tím pracovat. Když on udělá něco, díky čemu se mi chce rozbrečet a vyčítat "...jak můžeš TOHLETO...?????", (nebo já udělám něco, díky čemu se jemu chce vybuchnout a zařvat: "...jak můžeš TOHLETO...?????) tak se ten druhý zastaví, pomyslí, si "rodinné deformace" a zeptá se - dnes už naprosto klidně, protože po tolika letech VÍME že nejde o zlý úmysl - "Proč jsi TOHLETO udělal?". A ten první se většinou velmi udiveně zeptá: "A jak jinak to lze udělat", neboť z domova nezná jiný způsob.....
Pravda, po tolika letech soužití se tyto okamžiky objevují méně a méně... Jsme už jako ty dvě půlky pomeranče, jako dvě půlky jednoho celku, jako ozubená kolečka, kterým do sebe zapadnou zoubky. Prostě patříme k sobě.....