Prohlubující se partnerská propast

S manželem jsme spolu 13 let, z toho 8 let jako manželé. Nevím co se stalo, jaký zásadní bod zlomu. Jestli jsem to jen dřív neviděla nebo se to začalo plíživě prohlubovat a vstupovat mezi nás.
Už si vlastně ani nemůžu troufnout na plno říct, že svého muže miluju, vůbec si tím nejsem tak jistá. Jediné, čím si jsem jistá, že jsem nešťastná.
Nešťstná z jeho chování, nešťastná ze způsobu života, neštastná z pocitu, že nic z toho nejde změnit.

Mám dojem, že čím jsme starší, tím se naše představy víc a víc rozchází. Máme spolu tři malé děti, a já se začínám bát o to, aby určitý typ chování od otce nepřevzaly.

Ve skutečnosti ale vím, že muž potřebuje nutně pomoct, vyhledat odborníka a vyřešit jeho trable. I kdyby se to podařilo a byl alespoň psychicky v pohodě, i přesto moc nevěřím tomu, že by se můj život přiblížil k tomu, jaký bych si opravdu představovala - postupně vyplouvá na povrch, že každý máme tu představu jak bydlet a žít poněkud jinou.

Zažila jste některá takový pocit? A jak jste to všechno pořešily? Netajím se tím, že mi občas hlavou bleskne myšlenka na rozvod, ale vždy jí pošlu zase do někam, protože mi to přijde nefér. Nefér vůči dětem, které tátu milují, nefér vůči němu, protože se pro nás může rozkrájet, snaží se dělat co nám na očích vidí, a sám potřebuje pomoct, protože jinak se za chvíli definitivně zhroutí. A ač jsem to v předchozích odstavcích téměř popřela, pořád někde v hloubi duše ho mám ráda a záleží mi na něm. Je v takovém psych. stavu, že i teď někdy uvažuje o tom, zda by nebylo lepší umřít. Rozvod by ho zabil asi úplně.

Nevím jak to řešit, jsem z toho totálně rozpadlá a to odnáší děti, stejně jako jeho výkyvy a "úlety" v chování. Na jednu stranu potřebuju pomoct jemu, na druhou stranu ale potřebuju být i já sama šťastná. A o tom se teď rozhodně mluvit nedá, byť by se na první pohled dalo říct "nechápu, na co si jako stěžuje".