Re: Co všechno zvládne žena sama

tak třeba já tu uklízečku zaplatím, ale se 3 dětma je tu stejně uklizeno cca 2 hodiny. Ten, kdo je doma, by měl prostě průběžně uklízet, leda mít služku na pár hodin každý den a za to ty peníze zas nestojí (průměrnému dobře vydělávajícímu). Být miliardář, neřeším
Ale většinový model je jasný, práce v ddomácnosti je podceňovaná.....
Jenže já se zrovna ocitla v situaci, kdy je v domácnosti manžel, já mám práci skvěle placenou, netrávím v ní celé dny, ale nároční to je velmi. Mám domácí kancelář, ale když pracuji, jedu naplno - aby mne u toho někdo rušil neexistuje, to bych nic neudělala. Manžel a tchýně si předtstavují, že se staví, pokecají, ale tím mne jen okrádají očas, který já musím pak nadělat. Ačkoli je to práce v kanceláři, vyžaduje maximální soustředění. Krom toho vyjíždím na náročné služebky, což je taky vysilující. Ale když jsem tu stejnou práci dělala dřív, tak mě tolik nevyčerpávala...Manželovi závidím, že se "fláká" doma s nejmladší dcerou...on se tedy flákal doma ještě před jejím narozením...což je jiná kapitola. Jak píše Půlka, hrozně záleží na situaci. Když jsem byůa s dětma doma já, byli to 2 mimina narozená 2 rok po sobě, hlídání jsem měla, jen když jsem nutně potřebovala k lékaři se sebou nebo jen s jedním dítětem, nebo případně později na částečný úvazek do práce....a domácnost jsem zvládala a s dětmi jsem si to užívala, ikdyž to byl masakr...jak začali být nemocné, bylo to k nevydržení...manžel si žil svůj život, nebral děti jako něco, co by měl řešit...práci měl velmi lehkou, sám říkal, že nemá odpoledne už do čeho píchnout.
teď je to zase bohužel tak, že já jsem v práci, ale makám mnohem víc než on, který je doma s jedním dítětem, má uklízečku, o prádlo se starám já, o úkoly, lékaře, zájmy dětí...jemu to nepřijde důležité. Hlídání má každou chvíli, malou si často bere babička na několik hodin, on se přesto tváří, jak je vyčerpaný. Pořád polehává, ale ven so jde, jak se mu hodí. Vaří, nakupuje, odváží děti do školy - ale po velkých bojích.....Navíc je tu ten faktor, že odcházím do práce a dítě už rána hysterčí, že mě tam nepustí...protože tatínek se jí věnuje minimálně.
Musela jsem se naučit odmítat spoustu věcí dělat, hádat se s ním, jak s malým dítětem, co má a nemá dělat.
Na druhou stranu jsem pochopila, že někteří lidé prostě nemají touhu dělat vše dobře a správně (nedejbože co nejlépe), nic je nežene dopředu, jsou spokojení se svou leností i bordýlkem. Nemají touhu být užiteční víc, než oni uznají za vhodné, naopak koukají, jak okolí může být užitečné pro ně. To je pak problém výchovy, já než jsem to pochopila, stálo mě to psychický i fyzický zdraví, poznala jsem svoje limity a naučila se řízeně lenošit a být sobecká.
Hodný a šikovný holky to maj prostě blbý, posuzujou druhý podle sebe a pak narazí dost krutě, končí nervovým zhroucením. Doma mě chválili, když jsem byla šikovná, nikdo mě neučila, že mám připěřeně odpočívat a hlídat si svůj zápřah. jedna dcera je taky taková, strašně se bojím, aby nenarazila na chlapa, kterej jí zničí.
Nejhorší je, jak spousta lidí prostě bere za samozřejmé, že ženská musí být pořád v pozoru a pommlouvají a pomluvají