Období vzdoru

Dobrý den, syn prožíval respiračně afektivní záchvaty už od půl roku. Nyní má 2,5 roku, má časté a někdy opravdu silné záchvaty vzteku, kdy je úplně mimo realitu, nenechá na sebe ani sáhnout, kope a škube se, řve a ječí na celé kolo. Přečetla jsem mnoho článků a knih, a tak se snažím některým situacím předcházet, pravda i tak, že občas ustoupím či zvolím kompromis. Vždy to ale nejde a zakusila jsem si s ním mnohé nepříjemné situace na veřejnosti i doma. Navštívila jsem i dětskou psycholožku, neboť bouchání hlavou o zem se mi jako běžné nezdálo a potřebovala jsem poradit, jak správně k takovým situacím přistupovat. Ta mi jen řekla, že je syn na vrcholu období vzdoru, chování je v normě a nechápe, co u ní vlastně chci, takže mi vůbec nepomohla. Jelikož jsem na něj víceméně sama, jeho záchvaty řeším jen já. Snažím se danou situaci řešit jde-li to klidně. Nedávno, když se velký záchvat objevil při společné chvíli i s tátou na koupališti, tak očividně vypěnil a přede všemi mi vyčetl, že za to můžu já, neboť ho jen rozmazluju a že s ním mu to nikdy neudělal. Když vás odsoudí cizí lidi či rodiče, kteří to nikdy nezažili, dobře, ale když nemáte podporu ani ve vlastním partnerovi, tak se to zvládá opravdu těžko. Prostě mě to tak rozhodilo, že další týden jsem jeho záchvaty vzteku už přestala zvládat i já. Vždy jsem vybuchla, křičela, bila po zadku, což samozřejmě to stejně nepomohlo, spíše naopak. Mám pocit selhání, absolutní neautority, bezmoci. Vím, že jsem byla původně na správné cestě, ale k pokračování potřebuji podporu blízkých ne naopak. Dnes jsme odcházeli s křikem z návštěvy, kamarádka nepřímo podotkla, že to způsobeno slabou výchovou a pevnou rukou. Rodičům jež modrošedé nedýchající dítě nezažijí se však drobné ústupky vysvětlují jen těžko. Jsem už z této situace psychicky vyčerpaná, neboť vím, že ostatní mi to dávají za vinu, i přes to, že dělám co můžu. Já jsem pak o to víc naštvaná na něj při záchvatu vzteku. Jak z toho ven?