Re: Proti svému přesvědčení

Suzo,
nevnímám to, protože to vůbec nepokládam za důležité - co je mi proboha do cizích lidi a do toho, co si myslí? Taky si o nich můžu myslet co chci a nijak mi to život nezkomplikuje a jim taky ne.
Vyrůstala jsem na okraji malého města. Vlastně to byla vesnice, kterou sídlištěm připojili k městu. Asi 200 metrů od našeho domu už byla cedule konec obce. V osmdesátých letech. Jo, pamatuju si, že třeba nebožka babička řekla o sousedce, která dala svým dětem neobvyklá jména, že je to káča, která chce být něco extra, ale proč by se tím ta sousedka měla zabývat? Dala dětem jména, která se líbila jí, jestli se líbí nějaké staré bábě jí mohlo být úplně šumák a taky bylo. Nebo v jednom domku na spadnutí bydlel maličký starý pán, co strašně smrděl a děti se ho bály. Ovšem "strašně smrděl" už spadá do těch obecných společenských norem, kdo páchne jako psí kšíry, tak bude těžko v kolektivu oblíbený. Jinak si marně vybavuju, že bychom se třeba s někým nesměly kamarádit nebo k někomu chodit, protože nosí jiný kalhoty nebo něco doma nemá.
V Praze tedy už vůbec, moje dítě např. nemělo mobil do páté třídy (nestál o to), teď má osm let starou šunku, nový nechce a jestli si o tom někdo něco myslí je mu fakt jedno a mně taky.
Mám pocit, že se tohle naprosto neškodný odlišování démonizuje a přeceňuje. Jo, chápu, že do rodiny neonacisty, co ožralej na návsi hajluje, má doma sbírku hákenkrajců a synovi dá jméno Adolf někdo nechce posílat dítě na návštěvu, ale těch extrémů kolem sebe vidím tak málo, že to snad ani nestojí za řeč.