Rozchod - tak moc to bolí

Ahoj holky,
sedím v kanceláři a vstřebávám email, který mi napsal bývalý přítel. Tak moc to bolí a to i PŘESTO, že iniciátorem rozchodu jsem byla JÁ!! A není to záležitost čerstvá. Rozešla jsem se s ním koncem února. Následující měsíce následovalo to, že jsme spolu např. 3 týdny nekomunikovali vůbec (já sama od sebe jsem mu nenapsala nikdy), poté se vždy ozval (chtěl vše stále vrátit zpět) a zdálo se, že jsme schopni se spolu bavit i jako přátelé, ale ne, bylo to jen zdání.. možné to nebylo. Bez sexu to prostě nefungovalo. Od konce února jsme se tedy neviděli. Na nějakou chvilku jsem si myslela, že to nezvládnu (fyzicky jsem pociťovala v posledních týdnech až bolestnou touhu se s ním milovat) ale neudělala jsem to. Věděla jsem, že bych toho litovala. Od doby, co jsem se seznámila s tímto mužem začaly pro mě veliké gynekologické potíže. Začalo to různými záněty, poté ureaplasmou a dokonce i HPV infekcí, což vyústilo konizací. Pořád z toho nejsem venku. Předtím jsem nevěděla co je gynekolog.zánět. Z mé strany chyběla důvěra (v jeho vztazích k jiným ženám) a i přesto, že věřím, že mě měl rád, šťastná jsem s ním nebyla. Vztah ale trval dlouhých 7 let. S různě dlouhými přestávkami, kdy jsem se s ním rozcházela. Nyní už jsem se ale opravdu rozhodla, že pokračovat nebudu. A to i přesto, že nejsem žádná puberťačka, je mi 36.let. V mailu napsal, že náš vztah uzavřel a jsem pro něj minulost. Tušila jsem, že jestli toto budu někdy číst od něj, že mě to bude bolet. Jen nevím, proč tak moc. Je mi jasné, že se pokouší seznámit s jinými a možná už někoho má. Já nejsem schopna do jiného vztahu jít. Jsem jako paralyzovaná. Najednou mám kolem sebe prázdno. Telefon "mlčí", přátelé jsou někde v dálce a já si nechci připustit, že jsem je za tu dobu co jsem byla s ním zanedbávala a asi je ztratila. I když věřím, že se mi podaří vztahy zase navázat. V kanceláři se nikomu nechci svěřit a tvářím se, že se nic neděje, ale uvnitř je mi strašně smutno. Nevím, co se to se mnou děje, když jsem to tak chtěla a věděla, že s tímto mužem nechci žít, nechci zakládat rodinu, byl to vždy narcistický ješita, puntičkář, s kterým bych spokojená být nedokázala. Ale i tak mi chybí a já vím, že není krok zpět. Už je pozdě a není kam se vrátit.
Jak dlouho to bude bolet? Dřív jsem nechápala, že někdo řekne: "Rozešel jsem se s holkou a jsem z toho špatný". Nerozuměla jsem proč je z toho špatný, když se rozešel ON? A teď vidím, že procházím tím samým.. Před přítelem se tvářím jako silná žena, ale ve skutečnosti jsem roztřesená a smutná.
Omlouvám se za ten dlouhý příspěvek. Hledám tu nějaká povzbudivá slova.. Nebo Vaše zkušenosti s rozchody...