Re: Jak vás poznamenalo vlastní dětství

"mohla bych na ně svést prakticky všechno, co mě v životě sere.

Dělali to podle svýho nejlepšího vědomí a svědomí, jinak to neuměli. Mám je ráda."

Libiku , tohle je názor zralýho člověka.

Stejně jako Ty vylučuju patologie, domácí násilí, zneužívání, ale většina lidí přece taková není, a ač nejsou zdaleka dokonalí a spoustu věcí dělají blbě, tak své děti mají upřímně rádi a snaží se (byť třeba blbě a dle vlastních představ), aby se ty děti měly dobře.

Nechtěla bych, aby mě moje děti soudily tak přísně, jako tady občas čtu od některých lidí o jejich matkách.

A dokonce si myslím, že je určitá spravedlnost v tom, že dokud člověk neodpustí svým rodičům jejich občasné výchovné přešlapy (učiněné sice blbě, ale v dobré víře), tak není schopen odpustit ani sám sobě, a týrá se tak dlouho, než k tomu stejně nakonec dojde.

(Protože stejně jako rodiče nedělali všechno 100% k naší spokojenosti, tak ani my jistě neděláme všechno ke 100 % spokojenosti našich dětí, ale většinou se o to docela snažíme a hlavně je máme rádi a není moc víc zásadních věcí, na kterých by nám na tomhle světě víc záleželo. A je pak docela smutný, když to děťátko, pro který jsme si trhali žíly, žije ještě v padesáti s tím, že jsme mu vlastně zkazili život, i když už mělo spoooustu času, aby se s naší nedokonalostí nějak popasovalo a získalo určitej nadhled).

Opakuji, že NEMLUVÍM o patologiích, násilí, zneužívání, ale o převážné většině lidí, kteří mají svoje mouchy, ale jinak jsou víceméně normální.