Emigrace a imigrace

pan Joch napsal tento článek (viz. další odkaz) pro lidovky, teď vyšel i na neviditelném psu. Myslím, že dost přesně vystihl problém - máme právo emigrovat, ale neexistuje právo imigrovat.
Také s ním souhlasím v části tématu o Společenské smlouvě. Což je přesně to, co z diskusí o imigrantech zaznívá, a málokdo z nás je schopný to pregnantně vyjádřit. Vyjadřujeme to opisem - tak si "je" vezměte domů, vzal by si "je" někdo domů. Přitom ale tím "doma" je myšlena naše republika. A ta jako kdyby najednou byla v socialistickém vlastnictví, je všech. Takže co s ní uděláme? Ti, kteří mají výhrady a upozorňují na rizika, nemají na svůj názor právo?

Nejsme tak špatným národem, jak se nám někteří přispěvatelé pokouší namluvit. Do české společnosti se schovalo značné množství uprchlíků či přistěhovalců. Ale není se co divit, že mezi lidmi je strach.

Zajímavá čísla uvádí i kancelář poslance Zdechovského - většina emigrantů není ze zemí s válečným konfliktem, ale ekonomičtí uprchlíci. Takže zde vznikne další subkultura, podhoubí trestné činnosti, obchod s lidmi, protože tito lidé zde nemohou existovat legálně? Opravdu je reálné, že si ten uprchlík u nás (v Německu) vydělá na tu kozu, krávu, kus pole a vrátí se zpět? Není spíš pravděpodobné, že se stane otrokem někde na stavbě, a pak se nad ním někde zavře zem? Nemyslím, že je v pořádku před tímhle zavírat oči.

Nesouhlasím se znevažováním lidských obětí a utrpení. Jako v každém vyhraněném tématu se najdou diskutující, kteří jdou právě až do těch extrémů. Tím se debata stává hlučnější a hlučnější, protože pak na sebe až řvou lidé z opačných názorových pólů. Ti uprostřed se stávají neslyšitelnými.

Dle mého názoru neprobíhá normální debata na toto téma, bez osočování a nadávek. Máme ale právo vyjádřit své obavy, a to i dle svých zkušeností (tepličtí vědí - viz. další článek na NP). Je legální chtít po vládě (vládách) aby našla a nastavila pravidla - protože na tuto situaci ta pravidla nemáme. Není jak ochránit hranice, není kam ekonomické uprchlíky vracet.

PS: mezi svými přáteli mám jednu imigrantskou rodinu, a tak jeden konkrétní příběh mi už roky běží před očima. Ukazuje se obdobný scénář, jaký je popisován z ostatních států: první generace, která si zachránila život, se zvládá zařadit mezi nás a relativně bez třenic fungovat. Problém mají jejich děti (a vnuci). Tam vzniká frustrace. Co s tím - nevím, ale nejsem na tohle téma odborníkem, abych věděla vše. Neupozorňovat na to a tvářit se, že tyto problémy neexistují? Nepoučit se z chyb okolních států?