Rozpad manželství - preferovat sebe nebo děti?

Zhruba před měsícem jsem tu probírala, zda zůstat z manželem kvůli dětem po provalení nevěry (opakované) nebo ne. Začala jsem chodit k psychologovi, zřejmě zabírají i antidepresiva. Jen stále nevím jak dál.
Zatím jsme dospěli k tomu, že souhlasí s podpisem dohody o svěření dětí do mé péče. Je už nalomen tomu, že odejde z domu, aby děti mohly žít stále na stejném místě (zřejmě proto, že mu neustále opakuju, že buď půjde on nebo já s dětmi).
Jenže - vzhledem k tomu, že k celému problému, který z mého pohledu v podstatě rozvrátil naše manželství (on mi samozřejmě tvrdí, že šlo jen o sms, ale známý mi potvrdil, že ho několikrát viděl) přistupuje velmi laxně (nic se nestalo, co řeším??), mám pocit, že tím odstěhováním se pro něj až tak moc nezmění.
Přes den bude v práci, potom odpoledne s dětmi (neustále chce ode mě ujištění, že je bude moci vídat často - takže asi samozřejmě v našem domě), večer mi je odevzdá a půjde si užívat. Co víc si přát?? Kariéra, chvilku děti bez povinností a večer zábava. Bez závazků, bez otravných dotazů kdy přijdeš a kde jsi...
Cloumá mnou vztek jen to píšu. Vždycky, vždycky, mu všechno v životě projde. Nikdy s ním nikdo pořádně nevypekl, nepodvedl, neokradl (citelně), nikdy se nespálil, nebo mu nebylo žádným způsobem ublíženo tak, aby se ho to dotklo. Všechno mu vychází.
Vzhledem k tomu, že v současném městě pobytu mám jen tátu (je mu přes 70 a právě se seznámil s novou přítelkyní), mám sto chutí začít život ve městě, kde žije sestra a kam se odstěhovala i má nejlepší kamarádka. Začít znovu na čistý papír. Ale - je to 150 km daleko.
Vím, že tam by se mi začínalo mnohem lépe - tady mi to těch 17 let bude vše připomínat. Jsou tam lepší pracovní příležitosti. Mám tam podporu. Ale co děti?
Co já vím - teď kvůli nim brečí, ale taky se může stát, že to časem vyprchá a vzpomene si na ně sotva jednou za měsíc. Ale třeba taky ne.