Re: nemoci, imigranti,

Z mnohých odborných prací jasně vyplývá, že imigrace představuje vážné zdravotní riziko pro domácí populaci v cílových i tranzitních zemích. Komu se to chce číst, viz. níže.

V italské studii Limina a kol. /1/ z roku 2015 je srovnán výskyt vybraných typů infekčních onemocnění mezi imigranty a domácí populací. K popisu dat je zvolena veličina věkově standardizované SRR (stndardized rate ratios), která udává, kolikrát je frekvence výskytu nemoci vyšší/nižší v populaci imigrantů, než v populaci domácí. Např. pro tuberkulózu je v této studii uvedena hodnota SRR 27,1, což znamená, že mezi imigranty se tuberkulóza vyskytovala 27-krát častěji, než mezi „domorodými“ Italy. Mezi imigranty byla rovněž výrazně vyšší frekvence výskytu malárie (SRR = 21,1), svrabu (SRR = 8,5), AIDS (SRR = 2,5) a hepatitidy B (SRR=3,3). Relativní incidence jednotlivých onemocnění (IR – incidence rate), tedy poměr nově vzniklých onemocnění ve sledovaném časovém období k celkovému počtu osob ve sledované populaci, se významně lišila v závislosti na původu imigrantů. Mezi imigranty z jižní Ameriky byla vysoká incidence AIDS (IR = 4,5, tedy 4,5 nových případů onemocnění na 10 000 jedinců dané skupiny), mezi imigranty z Afriky zase malárie (IR = 13,9) a tuberkulózy (IR = 11,9). Studie se opírá o data shromažďovaná mezi lety 2006 až 2010 mezi populací o velikosti 1 147 537 jedinců spadajících pod LHD (Local Health District – oblastní zdravotní správa) v Brescii (Lombardie – severní Itálie). Za imigranta je v rámci této práce považován každý, kdo má místo narození mimo Itálii.

Vysoké riziko výskytu hepatitidy C (HCV) mezi imigranty předpokládá holandská práce Vrienda a kol. /2/ z roku 2013, která je založena na matematickém modelování s využitím dat z několika rozsáhlých epidemiologických studií. Odhadovaná seroprevalence HCV, což je počet lidí v populaci, jimž bylo onemocnění diagnostikováno na základě rozboru krve (mají v krvi protilátky, ale nemusí mít projevy nemoci), se v Holandsku pohybuje na úrovni 0,22 % (tedy 28 100 infikovaných osob). Na imigranty připadá zhruba 50% všech případů, výskyt onemocnění je u nich asi 10-krát častější, než u lidí narozených na území Holandska. Data z Velké Británie /3/ ukazují na to, že až 2,7 % migrantů z jižní Asie (zejména z Pákistánu) může být pozitivně testováno na HCV protilátky, přičemž průměrný výskyt těchto protilátek v domácí populaci je 0,5 %. V dané souvislosti doporučují odborníci z WHO (Světová zdravotnická organizace) evropským zemím, kam směřují migrační vlny, cílené testování imigrantů na výskyt jednotlivých typů hepatitidy /4/.

Výskytem tuberkulózy mezi imigranty v letech 2009 – 2013 se zabývá finská studie publikovaná v roce 2015 /5/. Vyplývá z ní, že zatímco podíl diagnostikovaných případů tuberkulózy připadající na imigranty tvořil v roce 2009 5,8 % všech případů, v roce 2013 to již bylo 32,1 %. Tento trend koresponduje s celkovým nárůstem podílu migrantů v populaci, který v těchto letech stoupl z 2,1 na 5,6%. V populaci migrantů se tuberkulóza častěji vyskytuje u mladších lidí a u žen a s vyšší frekvencí se vyskytuje problém s mnohočetnou lékovou rezistencí (tedy neúčinností léků).