Re: Stížnost na učitelku

Měli jsme a řešili podobný problém. Vesnická dvoutřídka, p. učitelka mých dětí byla současně p. ředitelka. Ač to vypadalo velice nadějně a tahle škola teoreticky mohla být skvělá, bylo to strašné. Bydleli jsme v domě přímo naproti škole, byla jsem zrovna na MD s nejmenší, z oken jídelny jsem viděla do oken třídy. Bylo hodně věcí, které mi vadily - pozdní příchody p. učitelky do hodiny (vyučování začínalo v 7.45, p.uč. běžně do třídy chodila v 8.15 - 8.30, děti zatím bezprizorně lítaly po třídě - ani jim třeba na začátku hodiny nedala nějakou práci). Bylo těžké trvat na dochvilnosti dětí, když pak ony samy pak ve třídě čekaly na zpožděnou p. uč. Několikrát jsem za ní kvůli tomu byla. Dostala jsem vysvětlení, že nutně musela řešit "ředitelovské záležitosti", které nesnesly odkladu. Pominu bezpečnost... (stal se i úraz, kdy při "lítání" ve třídě si jedna holčička rozrazila hlavu - nutné lékařské ošetření, šití atd. odpovědnost se neřešila, nikdo přece nic neporušil). Syn pak vycházel do školy v 7.45 a běžně doma pak hrdě hlásil, že přišel "včas, neboť dřív, než paní učitelka." Dřív jsem ho prostě nedonutila vyjít. Také byla tato p. učitelka příliš "měkká" a nedůsledná (co vidím, tak většinou si zde na Rodině maminky stěžují na učitelky přísné, řvoucí a příliš náročné). Pokud už dětem dala domácí úkoly, netrvala na jejich udělání a donesení. Běžně jsem se synem dohadovala 2 hodiny o tom, že od stolu nevstane, dokud ten úkol nedopíše - nedopsal - na má slova "počkej, tak uvidíš, co ti na to p.uč. řekne", druhý den vítězně hlásil "héheč, p. učitelka mi to odpustila."... Věčně ve škole nestíhal, neměl dopsané - nedonutila jsem ho to doma dopsat, neboť p. uč. to po něm nevyžadovala. Když jsem ji prosila, aby ho třeba nechala "za trest po škole", aby to zatím dopsal, oponovala mi "ale to by přece pro něj nebyl trest, děti jsou ve škole rády." Velice mírné známkování - vlastně všechny děti měly pořád jedničky. Syn např. neuměl a nepoznal slovní druhy a pády. Prosila jsem ji, ať to s ním znova probere, že to ode mne nechápe (nechce pochopit). Běžně odpovídala - "ale Honzík s tím nemá problém." No, je pravda, že on s tím problém neměl, ale prostě dodnes neví, co je jaký slovní druh a pád. Ne že by to potřeboval k životu, ale tragédie v tomto případě byla, že škola to byla jen první stupeň a ty děti pak stejně došly na druhý do města, kde to byl najednou "mazec". Z jedniček zde syn spadl na čtyřky, obzvláště učitelka ČJ z něj byla na prášky (běžně pětky a vzkazy "neumí slovní druhy, nepozná pády, nerozumí větnému rozboru..."). Já jsem to věděla, že to neví, neumí, nerozumí... co jsem měla dělat, když mi p. uč. na prvním stupni oponovala, že vše je v pořádku. Neřešila šikanu u dcery v 1. třídě - šikanoval ji čtvrťák, náhodou jsem slyšela i na vlastní uši, když jsem byla v kuchyni platit obědy, jak jí v šatně sprostě nadával, navážel se do ní a žďouchal ji. Šla jsem za ním, jestli mu to připadá v pořádku, aby ve čtvrté třídě se takhle choval k prvňačce. Odpoledne doběhla jeho maminka na dětské hřiště a cloumala mojí dcerou, co to o jejím Jiříčkovi nakecala své mámě, že její Jiříček by se takhle nikdy nechoval. Že to nebylo jednou a že to bylo ve škole, často prý o přestávkách, šla jsem za p. uč., řešit to nechtěla - bagatelizovala, přece se tak nic moc nestalo... S dcerou jsme toto řešili i v ped.psych. poradně, bála se kvůli tomu od školy, klepala se... Hlídala jsem, co šlo mimo školu, ale to, co se dělo během vyučování a o přestávkách, jsem moc ovlivnit nemohla. Byla jsem kvůli tomu i na obecním úřadě - stáli za učitelkou. Školská inspekce také nezjistila pochybení (je jasné, že zrovna, když tam byli, p. učitelka chodila včas, úkoly zřejmě kontrolovala a děti vyvolávala tak, jak se jí to hodilo, takže nějaké znalosti předvedly). Byla jsem naprosto zoufalá. Řešili jsme tolik záležitostí najednou, bydlení (tamto byl pronájem, který nám končil, a neměli jsme kam jít), práci (manžel dostal výpověď, nemohl nic najít), tragédii v rodině... Neměla jsem sílu důsledně jít po řešení. Malá obec, všichni se znali, my "naplavenina", co prudí, přece tady do té školy chodili všichni a všichni to zvládli... vím, že třeba jedna holčička ze třídy od dětí odešla a dojížděla do města, ale já to nebyla schopna zajistit a zvládnout. Zjišťovala jsem, co a jak bych mohla dál udělat, aby se podmínky ve škole změnily. Mohla jsem jít na krajský úřad, odbor školství. Podat podnět k šetření. K tomu už nedošlo. Vzdali jsme to a zbaběle se odstěhovali. Bohužel bylo pro mne tehdy složité dát děti jinak, musely by dojíždět do města, neměli jsme tam žádné zázemí, atd. Dodnes lituju, že jsem nebyla důslednější a nešla po tom. Na synovi se přístup p. učitelky podepsal dost výrazně, dodneška nepochopil, že má určité povinnosti. U dcery mám pocit, že mi nedůvěřuje, že se za ní postavím a pomůžu jí, když bude mít problémy. Děti už jsou velké, to, co zde popisuji, jsou záležitosti staré 10 let, ale myslím, že pořád jsou školy, kde je zajetý určitý styl a změna je fakt náročná. Omlouvám se za elaborát.