Re: Hmm

Díky, holky. Omlouvám se, že to sem tahám. Ale je to dost těžké, a vlastně zároveň všechno takové hrozně divné. I když se ten konec dal čekat, člověk pořád nějak doufá, že to tak nedopadne. A teď je to takové divné. Myslela jsem, že mě to moc nevezme, neb jsme neměly úplně nejlepší vztah, a taky už mi umřela babička, loni děda, a hromada koček, tak to neni první úmrtí kolem. Ale už druhý den se třeba několikrát za den z ničeho nic rozbrečím.. Bohužel jak je ségra ve Skotsku, tak je na mě všechno zařídit, a řeknu vám, že vybírat mámě z jejího šatníku oblečení do rakve.. to bylo asi nejhorší. Nebo jak vše v jejím bytě vypadá, že si odskočila a za chvíli se vrátí.. Rozbrečí mě třeba už jenom, že její mobil je pořád zapnutý, ale ona už ho nevezme. Nebo, že když nám dávala před 17ti lety kotě, asi nikoho nenapadlo, že jí ta kočka přežije. Je to divné, jak je svět zařízen. A občas se mě zmocní na ní hrozný vztek, že se pořád léčila jen těmi homeopatiky a různou další alternativní medicínou, Reiki, a kdesi cosi, a k pořádným doktorům se dostala, až když už bylo pozdě. Byla tak hrozně zarytá, nechtěla si přiznat, že to nefunguje, ani když už měla jen 40 kilo. Až když se začala dusit, záchranka jí odvezla do nemocnice, ale na léčbu už bylo pozdě. A teď už je pryč. Děti dnes byly zlaté, Dominika uvařila večeři a Kiki sám od sebe ještě udělal palačinky. Moc to nechápou, jak mi je, ani nesmutní, neb mámu skoro neznaly, ale snaží se.