Re: Místo kde spraví dítě

Myslím, že kdybych toto podstoupila se svým synátorem, tak dneska nevím, kde a jak žije, to je největší zrada na dítěti. Dodnes trochu zazlívám mamince, že mě nechala léčit zánět mozkových blan v krajské nemocnici, ačkoliv rozum to přijal už tehdy.

A nedovedu si představit, co do tohoto může rodiče vmanipulovat, protože dítě se nerozhodne a soud to zřejmě nenařídil.

Kde je ta vzývaná práce s rodinou?

Náš mladej byl hodně nesystémový, nohy na školní desce, rval se jak kůň, nikdy nic nenašel v batohu, myslím si, že s partičkou i trochu šikanovali paní učitelku Novou. Ne, že bych neměla 3x do týdne chuť ho vrazit do nějakého fondu ohrožených dětí.Ale paralelně s ním vyrůstala jeho naprosto předpisová sestra, jedničkářka, účastnice soutěží.
Takže rodinná anamnéza vykazovala podmínky pro vývoj "normálního" dítěte a nabízela se možnost, že je to "v něm". Bylo a nebylo, zásadní boj s větrnými mlýny byla naprostá neochota pedagogů ho hodnotit v individuální vztahové normě a za cokoliv ho kdykoliv pochválit, vtáhnout ho do procesu. Nebyli ochotni to ani chápat. Pak dostal takového milého třídního, trochu ve mně našel zalíbení (na úrovni dlouhých diskusí, nezapracovala jsem jako pani Gumpová, byť by to možná řešilo věc) a byl ochoten s ním alespoň v klidu mluvit. Největší excesy se ztratily. A pak nastoupil superkruťák, ale spravedlivý angličtinář, dával mu stejný kotel jako všem, nicméně docenil jeho vtip a reakci, malej začal i někdy mluvit o škole jako o zážitku. A pak už přišlo absolutorium a můj úlevný pláč. Ještě při jeho maturitě jsem se vybrečela z traumatu devíti let ZŠ.

Je to hodně smutnej příběh, ne proto, že z něj mohl být ředitel zeměkoule, ale , že to dětství bylo díky tomu hodně drsné.