Re: Jak moc si vážíte svého volného času?

Na to by se dalo odpovědět z mnoha různých hledisek. Kdysi za studia mě děkan pochválil za seminárku, kde jsem argumentačně smetla jednoho britského filozofa, myslím, že tvrdil, že čas ve skutečnosti není (on už to tvrdil kdosi v Antice, ale tenhle na to šel přísně vědecky). No dnes bych s ním souhlasila, byť nejspíš z jiných důvodů (už si ty jeho nepamatuju). On čas opravdu není, je to jen specifický aspekt mentálních aktivit homo sapiens. Koukněte se na zvířata, jak jsou spokojená, nikam nespěchají, ničeho se nebojí (a když, tak jen na chvilku při skutečném ohrožení). A my se honíme. Nejspíš to bylo zamýšleno jako evoluční výhoda - celé to myšlení, řeč, paměť,... ale nějak se to zvrhlo. Vymýšlíme věci, které světu i nám víc škodí než prospívají, a vědomí času nám bere ten jediný skutečný - přítomný - čas, který "máme". Takže spíš můžeme říct, že čas má nás, jsme jeho rukojmím, babráme se v minulosti nebo se honíme kvůli budoucnosti, a přítomnost nám uniká.

Konec filozofování a k věci - jelikož žádný volný čas nemám, nemohu si ho vážit . A když už si nějaký urvu, střelhbitě si toho nějaké dítě všimne a něco nutně potřebuje nebo mi zazvoní telefon. Fakt je lepší nechat věci plynout. Zajímavou lekcí je vážná nemoc mojí matky, která je neskutečně vykecávací, zatím nikdy jsem neměla trpělivost zjistit, jak dlouho by její telefonát trval, pokud bych ho neutla, často jsem jí dřív hovor vůbec nezvedla. Takže teď skoro všechny její hovory beru, ale jsem ochotná mluvit s ní třeba půl hodiny o vážných věcech (léčbě, stravě, pocitech), jakmile se to vymkne, utínám. To se nedá popsat, ona věc, kterou normální smrtelník řekne za 30 sekund, sděluje rozkošaťělým souvětím čtvrt hodiny, a já si vždycky vzpomenu, že jsem si vlastně čistě kvůli ní chtěla pořídit hands-free.