Re: O lidech unavených životem…

"...myslím, že když z toho rodiče vyzařuje jistota, je to dobrý, ale neměla by to být jistota typu "já jsem si jistý sám sebou a ty si vymýšlíš blbosti", myslím, že rodič by měl i ten iracionální problém vzít tak, že když je to důležitý pro jeho dítě, tak nad tím nemůže jen tak mávnout rukou."

Kudlo,
jistě, o tom právě píšu.
Pro dítě není blbost ani ten bubák. Ale tím, že se začnu bát bubáka taky mu jedině ublížím.
Iracionální problém, který je důležitý pro mý dítě vyřeším, aniž bych ho musela zlehčovat nebo nafukovat do obludných rozměrů. Je to věc důvěry, komunikace a jistoty.
Což je jeden z důvodů, proč nemám moc ráda lítání po psycholozích - dítě tím získává pocit, že je jeho problém natolik vážný, že si s ním ani ten "velký, silný a spolehlivý" rodič neví rady. Pokud jde třeba o školu nebo nějaké sociální poruchy, tak se to ještě dá uhrát, ale právě u těch iracionálních strachů je to do určitého věku hodně problematická záležitost.