Re: ......Bude teploučko??????

Ahoj holky!

Tak už to máme za sebou!!!!!!! V Motole to bylo dost děsný, hlavně přístup sester :( Možná si budete myslet, že jsem naivní, ale pro mne to byla první přímá zkušenost s českým zdravotnictvím. Samozřejmě, že jsem o tom slyšela, ale když to člověk zažívá na vlastní kůži, tak je to ještě horší.

Musely jsme nastoupit v neděli do 4 odpoledne. Až včera jsem se dozvěděla, že některé děti mohly přijít až ráno :( To tam Adélka nemusela strávit celou jednu noc :( uspávala jsem ji do 11, ona na to není zvyklá, usíná sama, v pokoji s ní byla ještě hluchá holčička, kterou uspával tatínek, teď do toho nestálé práskání dveří z jiných pokojů, rolety, které nešly dotáhnout, šíleně vrzající plechové postele ...... děs!

Možná mne budete odsuzovat, ale já počkala, až Adélka konečně usla a šla jsem se vyspat domů. Postele na oddělení sice byly, ale jenom 5 a už byly obsazené maminkama úplně malých prcků (byla jsem v šoku, kolik jich tam bylo, s hadičkama v nosech, s obvazy kolem hlavy :() A než spát na ubytovně po čtyřech s úplně cizíma lidma, kde stejně nejsem v dosahu svého dítěte, tak to radši domů.
Ráno jsem přijela na 7, to Adélka ještě spala, pak jsem jí musela hlídat, aby nejedla, nepila, a v 9 dostala oblbovačku. Sestra mi řekla, že bude po ní jak ožralá, ale skutečnost předčila mé očekávání :( Chvilku brečela, chvilku se smála, pak se mně ptala: "Kdo jseš?", chvílema mi připomínala zfetovaného Lábuse v Mimikrách. Pak jí odvezli na sál a po operaci mi ji přivezli. Ostatní děti po narkóze spaly jak nemluvňata, jenom Adélka strašně bojovala, furt lezla z postele, snažila se vstát, mlátila kolem sebe rukama jak šílená, strhla mi brýle, málem mně uškrtila a na závěr mi téměř strhla náušnici z ucha (tekla mi z něj krev). Musela dostat dvojitou dávku sedativ, aby to zabralo (celé to trvalo asi hodinu), pak konečně usnula a spala skoro 5 hodin v kuse.
Seděla jsem u ní na takové dětské židličce (nic jiného tam nebylo), a když mi maminka vedleležící Aničky přinesla pohodlnější křeslo z herny, tak jsme dostaly vynadáno, že je to proti předpisům! Když jsme se ptaly, kdo vymyslel tak blbý předpisy, tak nám bylo řečeno, že sice máme právo být se svými dětmi, ale už nemáme právo na židli! V tu chvíli jsem si říkala, že i kdybych tu noc měla spát na zemi, tak tam budu a neexistuje žádná síla, která by mně odtamtaď dostala! A vrchní sestra nám pak přišla říct, že jsme holt ve státní nemocnici, a že když si chceme zaplatit něco navíc, tak máme jít jinam! Řeknu vám, bylo mi do pláče ....
Naštěstí se pak po probuzení Adélka rozchodila, rozjedla a rozpila, takže jí navečer pustili domů. Doma byla ještě taková rozcitlivěná, furt brečela, ale pak usnula, a už to bylo dobrý. Stále však kašle, ale teď je to tím podráždením v krku po operaci; hlavně že už má tu mandli pryč, stavoval se za mnou ošetřující lékař a říkal, že tu mandli měla hodně přerostlou, tak se jí snad časem uleví. Jsem šťastná jak blecha, že jsme pryč z nemocnice a moc doufám, že už žádná hospitalizace nebude nutná! Jak jsou příjemní na těch ambulancích, tak jsou odporní na odděleních. Zjistila jsem, že na oddělení lékař neznamená nic, o všem rozhodují sestry, které nejsou ochotny změnit svůj přístup a rodiče jsou pro ně jen obtížný hmyz :(
Promiňte mi ten elaborát, ale jsem toho plná!