Re: Když porod ...

No jo, na mě vždycky padne smutek a maličko závist, když slyším o tatínkovi u porodu. Ten náš tam měl být taky, jenomže to nestihl. Odtékala mi maličko voda, tak jsem v neděli ve 21.00 odjela do porodnice. Mrkli na mě, řekli, že to je hodně na začátku, kontrakce jsem neměla skoro žádné, bolesti jako u slabé MS, manžela poslali domů a mě spát. Spala jsem do půl 2 ráno, pak mi praskla voda. Kontrakce byly silnější, ale stále pohoda, otevřená jsem byla na 2cm. Ve tři přišla sestra s tím, že doktor mě vyšetřovat nebude, aby mě "zbytečně netrápil". Mezitím jsem absolvovala několik monitorů. Kontrakce sílily, ale pořád to tak nějak šlo....až do půl 4. Najednou z nějakých 1x za 10 minut přešly na 1x za minutu a nakonec se mi zdálo, že je mám tak nějak pořád bez pauzy. Sestra mi přišla vynadat, že bych měla spát, takhle že se zbytečně unavuju a ta druhá mě v 5.00 dala na monitor. Z pohledů sester a mých "výpočtů" jsem usoudila, že jsem tak maximálně v půlce porodu a že jestli "takhle vypadá polovina, tak konce nedožiju":) Když jsem se na monitoru pořád vrtěla (vleže jsem to fakt nemohla vydržet), tak mě sestra prohlédla a poté velmi překvapeně vyhrkla "rodíme". Na sál jsem skoro doběhla, Linda se narodila během první kontrakce na 2. zatlačení, za 3,3/4 hodiny od prvních trochu větších kontrakcí poté, co mi praskla voda. Na zavolání tatínka jsme v tom fofru tak nějak všechny zapomněly:(