Pro Karla

Karle,
nevím, jak začít, abys mě dobře pochopil.

Ač jsem sama byla vždycky ateista, nenadálá smrt mého otce se stala prvním impulsem k tomu, že jsem začala o životě a smrti více přemýšlet. Pak přišly další rány, než jsem pochopila, že je nesmyslné ptát se stále dokola proč já, proč my, co jsem dělala špatně a komu jsem ublížila. Na základě událostí, které se mi staly v souvislosti s otcovou smrtí a které jsem tehdy absolutně nechápala, jsem přišla na to, že smrtí život nekončí, že každá duše na Zemi odžije tolik životů, kolik je potřeba než pochopí smysl své existence. Každému to trvá jinak dlouho, protože každý jsme jiný a ne každý slyšíme na stejné věci.

Nechci už ale pokračovat dál, protože nevím, jestli je to pro Tebe stravitelné. Jsi v situaci, kdy máš nemocného chlapečka a třeba už nejsi ochoten to dál číst. Pokud bys však v debatě chtěl pokračovat, budu s Tebou ráda komunikovat. Rozhodně Ti ale nechci nic vnucovat.
Věrce jsem to psala proto, že jsem jí chtěla pomocí jiného pohledu ulehčit tíhu a dát možnost něco pochopit. Ztráta dítěte je pro každou matku i otce velice bolestná, ale pokud vědí důvod, proč se tak děje, nemotají se v bludném kruhu otázek a možného sebeovinění.