Při pondělku

Ahojky, všechny zdravím. U nás klasika víkend, tudíž se marodí :o(((. Už je to trapně ohraná písnička a fakt mě to neba. Já jsem opět nějaká chcípnutá, ovšem Nelinka chytla parádní chřipajznu, dvě noci horečkovala, dneska v noci dokonce přes 40°C, což už byla i soda na otrlou matku. Ale teď už to vypadá, že se konečně teploty vzdaly.

V sobotu večer mi přijel bráška na motorce až z Krnova. Jel pro něco do Litoměřic, tak už dojel až k nám a přespal do soboty, tak jsem byla moc ráda, že ho zase vidím. Byl u nás vlastně úplně poprvé a díky tomu, že Nelinka zrovna horečkovala a místo večerního spaní pořád pobrekávala, tak jsem si s ním nestihla ani pořádně pokecat. V neděli před polednem už zase fičel. Špatně mu to startuje, naštěstí to u nás z kopečka rozjel. Ovšem v Praze mu za jízdy shořela celá elektrika a zůstal tam někde trčet v dědině. Našel naštěstí nějakého chlapíka, který mu zjistil, že se to nedá opravit na místě, takže volal tátovi do Krnova, aby vzal auto a jel pro něj do Prahy. 5 hodin na něj čekal, další hodinu ten krám nakládali na korbu, 5 hodin zpátky, domů dojeli ve dvě ráno. Fakt super výlet, chudák.

Péťa odjel v pohodě, jel už podruhé, tak to bral v pohodě, já kupodivu nakonec taky. Vypadalo to, že mám emoce na uzdě. Ovšem řidič byl tak splašený, že sotva nastoupil poslední člověk do autobusu, rozjel se. Takže než jsem obešla autobus na druhou stranu, už jeli a já Péťovi nestihla vůbec zamávat. Tak to mi teda slzy do očí vehnalo :o(((. Utěšuju se, že mu aspoň zamával taťka s Lenkou. Počásko mají zatím príma, nemá být žádná velká zima, tak snad si to užijou. Minule přijeli všichni opálení, jak jsou celé dny na vzdoušku. Hnedle v pátek už jsem mu hodila do pošty pohledy, aby je v úterý dostal :o)).

Luki, bát se o své dítě je naprosto normální, neboj. Všechny ty neznámé situace a pocity jsou jednou poprvé a vyvolávají obavy, ale když se opakují, tak si na to zvykneš. Je to jako třeba s nemocemi. Když má dítko první horečku, sedíš u něj celou noc a podruhé, potřetí... už to bereš s klidem. Když šel Péťa prvně do školky, celé dopoledne jsem nemohla nic dělat, jen myslet na něj a chtělo se mi brečet. No, a tak jde život... :o) Jinak u nás má každá učitelka na starosti určité děti, mají to předem rozepsané, takže jsme dostali telefony na učitelky a kdokoliv může kdykoliv zavolat. Já to teda nedělám, ale ta možnost tu je.

Jinak vítám mezi námi Helu. Můžu Tě uklidnit, že vztekací a ječící období máme taky v plné síle. Někdy už to vypadá, že je to pryč, chvíli klid, ale jen klid před bouří, Léňa pak začne ječet a vztekat se jak blázen, nestačím zírat. Musíme to vydržet, bude líp. Ovšem jestli je synek neklidný od malička, tak to nejspíš bude mít v povaze. Nezbývá, než ho přijmout, jaký je. Určitě hodně chválit i za maličkosti, dávat tu spoustu lásky a mantinely, jak to vlastně děláš, víc pro něj asi nemůžeš udělat. On jednou pochopí, že u maminky je ta správná jistota a milující náruč, holt mu to chvíli potrvá. Tak pevné nervy přeju a klidně se s námi přijď o své starosti podělit!

A všem ostatním marodům taky brzké uzdravení!