Další díly - leden 2007

pátek 5. 1. 2007
13. komnata Luďka Soboty

Všichni ho znají jako komickou figurku, která rozdává smích. Jeho opravdová tvář zatím zůstala skryta. Připravili: J. Šajmovič, H. Dědek a P. Hykš

Luděk Sobota se proslavil stovkami rolí ať již na divadle, v televizi, nebo ve filmu. Je typem autorského herce, který musí vždy vědět o čem hraje, pro koho hraje a co svou rolí právě míní sdělit. Svou divadelní kariéru začínal v tehdy ještě liberecké Ypsilonce, později vystupoval v Semaforu s Miloslavem Šimkem a Petrem Nárožným. Postupně si vytvořil typ naivního poplety, který bohatě zúročil v řadě filmových komedií. Společným jmenovatelem všech jeho vystoupení jak před kamerou, tak na "prknech, která znamenají svět" je komika. A to komika jemu naprosto vlastní, originální, v české kotlině ojedinělá, zlidovělá a velice populární.
Jaký vlastně je Luděk Sobota, když nehraje? Jeho "komická" poloha samozřejmě není identická s tou "člověčí". Jako celoživotní trémista, se Luděk za své postavy schovává. V civilu je totiž přemýšlivý, spíše uzavřený, trochu bázlivý, prostě úplně jiný než jak ho zná většina národa. Nemůže žít bez publika, ale přitom má strach z vystupování. Přestože stále hraje a dokonce vede vlastní Směšné divadlo, propadá hlubokým depresím a neurózám. O jeho boji s depresí a o tom, jak dokáže sladit nebo dokonce vyvážit roli herce a principála divadla se svými vnitřními těžkostmi, pojednává naše třináctá komnata. Průvodcem je novinář Honza Dědek.

pátek 12. 1. 2007
13. komnata Ivana Martina Jirouse
Básník a umělecký vedoucí skupiny Plastic People of the Universe byl jako přední osobnost českého undergroundu za totality několik let vězněn. Jak dokázal vydržet roky v kriminále a nenechat se zlomit? Připravili: P. Slavík, J. Rauvolf a V. Hamerník
V pondělí 16. října 2006 v kostele sv. Anny v Praze slavnostně převzal Ivan Martin Jirous prestižní Cenu Jaroslava Seiferta. (Mezi laureáty jsou také například Ludvík Vaculík, Jiří Kolář nebo Josef Škvorecký). Tím se mu konečně dostalo uznání, jaké si za své dílo bezpochyby už dávno zasloužil, ale které by mu řada lidí pro jeho nekonformní názory i způsob života raději nikdy nepřiznala.
Ivan Martin Jirous, přezdívaný Magor, je básník, výtvarný kritik, od roku 1969 působil jako umělecký vedoucí skupiny The Plastic People of the Universe, v 70. a 80. letech minulého století byl hlavním organizátorem a "ideologem" českého undergroundu. Narodil se v roce 1944. V letech 1963-1969 vystudoval dějiny umění na FF UK v Praze a pak pracoval ve čtrnáctideníku Výtvarná práce, dokud na začátku normalizace nepřestal tento časopis vycházet. Potom se živil jako topič, pomocný dělník, přidavač na stavbě a podobně. Je autorem mnoha výtvarných a hudebních kritik a programových textů, poezii píše soustavně od poloviny 70. let. Veřejně publikovat ale samozřejmě mohl až po listopadu 1989.
Poprvé byl odsouzen do vězení za "výtržnost" v roce 1973, když společně s Jaroslavem Kořánem a Eugenem Brikciusem v jedné vyšehradské hospodě zpívali na nápěv písně Stáli sokolíci na strahovských hradbách aktuální úpravu se slovy "?zahnat Rusy vrahy".
V dalších letech byl uvězněn ještě čtyřikrát, vždy v souvislosti s uměleckou a organizační činností a především pro své politické názory. Celkem v letech 1973-1989 odseděl osm a půl roku, z posledního trestu byl propuštěn v rámci Husákovy amnestie týden po 17. listopadu 1989.
Předmětem našeho zájmu a Jirousovou 13. komnatou je jeho věznění, především to, jak dokázal ty roky v kriminále vydržet a přitom se nenechat zlomit. Jak přežil tu nekonečně dlouhou dobu izolace a ztráty svobody a přitom nikdy nezměnil názor. On sám říká, že zkrátka "uměl sedět". Vycházel dobře jak se spoluvězni, (většinou zloději i vrahy), tak i s bachaři.
Jednou z věcí, která mu pomáhala přežít bylo psaní - dopisů i poezie. Velká většina jeho básnické tvorby vznikla právě ve vězení. Svou nejznámější a zřejmě i nejlepší sbírku Magorovy labutí písně napsal během nejdelšího věznění ve Valdicích v letech 1981-1985. Pro Jirouse byl tenhle kriminál o to těžší, že doma nechal ženu Juliánu s dvěmi malými dcerami - mladší bylo půl roku, starší rok a půl? Psát domů mohl jednou za tři týdny, návštěvy rodinných příslušníků byly povoleny jednou za deset měsíců. I proto tu zřejmě vznikly pohádky a říkanky Magor dětem, které mu vlastně nahrazovaly kontakt s dcerami.
I ve vězení si Jirous dokázal si uchovat svou lidskou důstojnost i respekt, aniž by se ponižoval nebo podlézal. Je příznačné, že STB mu nikdy nenabídla ani spolupráci ani emigraci tak jako většině ostatních. Zajímavé také je, že se vězení zřejmě příliš nebál - několikrát bezprostředně po propuštění udělal něco, o čem musel vědět, že ho spolehlivě dostane zpátky. Dokázal se chovat svobodně i za cenu kriminálu.
Průvodcem pořadu je publicista a překladatel Josef Rauvolf.

pátek 19. 1. 2007
13. komnata Ireny Obermannové
Ve své knize Deník šílené manželky reflektovala bez bolestínství a s humorem rozpad svého manželství. Životní krize, kterou dokázala překonat, ji přivedla na dráhu úspěšné spisovatelky. Připravili: P. Slavík, J. Lacina a V. Hamerník

Irena Obermannová vystudovala scenáristiku a dramaturgii na pražské FAMU. Po škole psala pohádky pro Český rozhlas, posléze nastoupila do České televize jako dramaturgyně dokumentární tvorby. Vdala se, narodily se jí dvě dcery. Kdyby šlo všechno tak, jak mělo, možná by dodnes dramaturgovala dokumentární filmy a jejího jména na titulcích by si jen málokdo všiml. Irena Obermannová je však dnes známou spisovatelkou, někdy jí říkají Viewegh v sukních. Její knihy jsou bestsellery, její tvář se objevuje na titulních stránkách časopisů. Jak se to přihodilo? S jistým zjednodušením lze tvrdit, že na dráhu úspěšné spisovatelky ji "vykopla" životní krize. Ireně Obermannové se rozpadlo manželství. Banální věc, která se stává každoročně několika tisícovkám žen. Některé upadají do deprese, jiné začnou pít, většina si najde nového partnera a život jde dál ve vyjetých kolejích. Irena se ani nezhroutila ani nerezignovala. Udělala to nejlepší co mohla. Objevila v sobě schopnosti, které možná tušila, ale neuměla nebo nepotřebovala využít. Ve své druhé knize Denník šílené manželky reflektovala rozpad svého manželství - ovšem bez bolestínství, s humorem, energií a chutí do života. A kniha zaznamenala úspěch, stejně jako její knihy další.
V našem pořadu jsme se pokusili "zrekonstruovat" právě toto období Irenina života, zjistit, kde v sobě našla tu sílu a energii. Protože jestliže nějaký příběh bezezbytku naplňuje původně proklamovaný záměr cyklu ukazovat osobnosti, které dokázaly překonat svou životní krizi a dokonce ji obrátit v něco pozitivního, pak je to určitě příběh Ireny Obermannové.

pátek 2. 2. 2007
13. komnata Ladi Kerndla
Jazzový a swingový zpěvák onemocněl rakovinou krku a lékaři mu dávali jen malou šanci na přežití. Souboj s nemocí nakonec vyhrál a začal znovu zpívat. Připravili: V. Šimůnek, Z. Burešová a R. Špůr
Dvaašedesátiletý jazzový a swingový zpěvák Laďa Kerndl prožil pestrý a pohnutý život. V šestadvaceti odešel na moře jako kytarista a sólista lodního orchestru a zůstal tam čtyřiadvacet let. Každý rok se sice do republiky vracel na dovolenou a příležitostně vystupoval i nahrával s orchestrem Gustava Broma pro brněnský rozhlas, ale doma byl prakticky neznámý.
Až rok 1994 všechno krutě změnil. Kerndl - také díky nestřídmému životu na lodích - onemocněl rakovinou krku, po těžké operaci a ozařování zhubl o 32 kg, lékaři mu nedávali šance na přežití. Umíral. Osud, na který Laďa Kerndl hodně věří, mu ne poprvé nabídl další šanci. Zpěvák se dostal z nejhoršího a po rekonvalescenci začal v roce 1995 zase zpívat. Na loď se už s oslabeným zdravím vrátit nemohl, i když by býval chtěl, a tak začal téměř v padesáti letech dobývat česká pódia.
Dnes už má svou - trochu nenápadnou, ale jistou - pozici na českém hudebním nebi. Jako jediný zpívá americké evergreeny 40. až 60. let v originále. Každý rok vydává nové CD, má svůj okruh posluchačů a v domácí populární hudbě nemá ve svém stylu konkurenci - je to přece jenom okrajový žánr. Také proto jeho písničky naše rádia prakticky nehrají.
Vladimír Kerndl je přesto populární - především u starších fanynek - díky romantickému životnímu příběhu, mužnému vzhledu a někdy trochu drsnějšímu vystupování. Nahrál desítky písní pro veřejnoprávní i soukromé televize. Jako dobrý vypravěč bývá častým hostem rozhlasových i televizních talk show. Před třemi lety se jeho nemoci věnoval cyklus ČT Diagnóza.
Pořad 13. komnata začíná tam, kde Diagnóza skončila: u Kerndlova osudového roku 1994. Je to příběh o sestupu na nejhlubší dno a o nečekané cestě vzhůru. Zabýváme se i tím, jak se změnil Kerndlův přístup k životu, k práci a jak jeho zkušenost poznamenala ne zcela vztahy s dcerou a synem.
Průvodkyní třináctou komnatou Ladi Kerndla je redaktorka Zuzana Burešová.