Re: Pro Simču

No je fakt, co píše i Cirilika, že pocit bezpečí potřebujem (vzpomínám, jak jsem milovala spaní v posteli s babičkou - v 1.třídě, když si mě v pátek brala domů po "jiskřičkách"). Třeba to zkus, lehne, bude spát v klidu, Ty taky. Rozmazlit ho tím určitě nemůžeš, naopak budete si blíž (teda pokud tam nehraje roli nějaký Tvůj nový partner, to by pak nešlo) a třeba půjde jen o pár měsíců, stmelí Vás to. A neboj, že jako puberťák by se už nestyděl s mamkou spát v posteli, samo ho to přejde ( a když i tak přijde sem tam se přitulit, tak to je hezké, ne?). Drž se, máš to teď těžké, smutno je Vám určitě oběma. (Jo a tím krokem nejenže uklidníš Vás oba, ale možná vypálíš rybník dědovi, pokud to dělá zlomyslně, no i když myslím, že ne, že si chce Alexe spíš normálně naklonit).
Řeším teď obdobné dilema - uspávání dcery (1,5 roku): v dlouhodobé nepřítomnosti táty a pak při nemoci a v poledne jsme si navykly usínat (ona) v mé posteli, mazlíkuje se,povídáme, žvatlá, jenže poslední dobou to trvá dost dlouho. I já občas v duchu zuřím, třeba po 30 min., při představě, co všecko ještě nemám hotovo. Současně si říkám - sakra, je to jednou v životě, brzo už se to nezopakuje, vklad citu se nedá dohnat. A mé dilema, pominu-li své občasné "už spěchání"? Manžel a tchyně mi to vyčítají, navíc on s ní neumí být a pak se malá jeho uspávání brání a řve. A já si pak samozřejmě sama uvědomuju, že někdy ten řád nastolit musím, že se může stát něco nečekaného (já v nemocnici) a malá bude "rozmazlená". Jinak jsem na ni spíš tvrdší, ale tohle jsem si neodepřela.I když brzo začne uspávání s pohádkou, takže taky rituál. Pá J.