Re: Plavání

Já dám trochu pohled z opačný strany - já plavu stylem paní radová, protože namáčet obličej mi vadí dodnes a prostě to nepřekousnu. Starší dcera se vždycky vody hodně bála, a to i když jsme chodily na miminčí plavání (jako jediná tam poměrně často vyváděla). Pak byla tak nemocná, že nějakej ten rok se dostala do hluboký vody fakt akorát v létě. Když jí bylo pět, začala se učit plavat, jen se mnou, bylo to u moře, ale v bazénu - takže slaná voda co nadnášela, ale ne vlny. Bazén mělkej, žádný pomůcky, jen moje ruka pod bříškem... nejdřív jsem se zaměřovala na to, aby se v tý vodě vůbec uvolnila a položila se na ni, aby se nekrčila strachy. Potom zkoušela tempa rukama. Pak se nataženýma rukama držela mý paže, kterou měla napříč před sebou, a zkoušela nohy... během dvou týdnů byla schopná tak ty tři metry uplavat... potom postupně metrů pomalinku přibývalo, vychytala koordinaci dýchání s tempy a dneska už je plavec, i když má spoustu co zlepšovat. Je hodně po mně, takže jsem věděla, že splýváním s obličejem pod vodou ji akorát odradím, ani jsem se ji k tomu nepokoušela nutit.
Mladší je pět teď a podobným způsobem se učí plavat s manželem.

Já byla ten typ dítěte, který šlo vždycky ke dnu jak šutr, a to navzdory tomu, že se mě pokoušeli "rozplavat" různí plavčíci a tělocvikáři... byla jsem poslední neplavec ve třídě... ale nakonec jsem se to naučila sama ve chvíli, kdy jsem pochopila ten grif, jak se udržet na hladině - protože o tempa ve skutečnosti nejde ;-), pak už to šlo všechno samo.