Prostě se nesmíte dát

Ahoj, se synem jsem si užila spoustu hospitalizací a lékařských zákroků od odběrů krve až po narkozy. Hlavní věc je, ačkoliv je to strašně těžké zvlášť pro naše nátury vychované komunismem - je lepší držet hubu a krok - nedat se odbýt, trvat na tom, že budu u zákroku, že chci být přítomna u dítěte na JIP, že chci být o všem informována a otravovat, otravovat a ještě jednou otravovat. Ono sice budete za hysterickou matku, za opruzačku a podobně, ale většinou dosáhnete svého - budete s dítětem. Já jsem ve špitále byla za největšího magora, chtěla jsem vědět co malému kapou kapačkou, co je to za mlíko, které doneslo - vypadá jinak než to které normálně pije, kam ho vezou, co mu budou dělat a proč u toho nemůžu být. No po 14 dnech najednou automaticky sestry a většina doktorů začala sama hlásit, tohle je lék, který udělá to a to, Míša bude mít v deset to a to vyšetření, půjdete s ním? apod. Takže kašlete na to jestli na Vás někdo divně kouká nebo je nepříjemný, jsou to Vaše děti ne zdravotníků, držím všem maminkám nemocných broučků palce a přeji hodně síly.