ahoj

ahoj, hlásím návrat z chaty, mám poakční spleen, že už ta úúúžasná akce zkončila, a já jsem zase v šedé realitě domova. Akcička byla jedna báseň, banda dobrých kámošů, bečka piva, spousta jídla, dobrá nálada, pařili jsme až do rána, Ondráš byl protivný v normě(to je dost, ale mohlo to být i horší - ale na to, co já říkám v normě, tak ostatní říkali - panebože, mít takové dítě uřvané, tak si to jdu hodit:)))
Akci nám ale naštěstí nezkazil, v noci spal, jen se budil na krmení, a my jsme se mohli společensky realizovat:)))
Parádně jsme pokecali, dali i hru mejdan, po které jsme skončili mnozí velmi spoře odění, no prostě - paráda!!!
(O to větší šok je pak návrat do šedé reality nudného běžného dne...Já chci ještě!!!!)
V nejbližší době totiž nehrozí nic, na co by se dalo těšit, žádná akce na obzoru. S kamarádkou jsme si říkaly, že po takovéto super akci by měla následovat nějaká akcička menšího rázu, aby ten přechod na normální život byl plynulejší:))) no tak aspoň ve čtvrtek jdeme na pivo, no, ale to bude jen takovej pokec, žádnej odvaz.
Ať už je jaro, aby se dalo jezdit na chatu rodičů, sedět na zahrádkách, ....brr, za oknem máme minus pět! A bůhvíkolik bylo na té Vysočině, kde jsme byli...Kosa kosovič! Byli jsme tam na procházce a Ondráš ječel celou cestu, zřejmě mu mrzl obličej, ten mráz pěkně štípal. Byli jsme navlečení, ale obličej mrzne...
Tak jsem příjemně společensky nasycená, uvolněná, navnaděná...