Re: :-)

Ahoj holky,

nesmutněte, nepropadejte panice, fakt to není tak strašný, jak to na první poslech vypadá. Ikdyž chápu, že v počátečních fázích je vám jako maminám hodně ouvej. Mému synovi je teď šest let, Perthese diagnostikovali ve čtyřech letech (na jaře) - mimochodem, dozvěděla jsem se přesné znění diagnosy v době, kdy jsem byla v šestinedělí s naším nejmladším, takže kromě vámi zmiňované paniky a hrůzy z toho, co bude, u mě pracovaly ještě hormony... :o)))
Jinak - pokud jde o nekomplikovaný případ Perthese, z vlastní zkušenosti vřele doporučuju konzervativní ambulantní léčbu. Syn měl - stejně jako mnozí klučinové tady - zpočátku potíže se zánětem v kloubu, vodou v kloubu, který byl úporný a ne a ne se ho zbavit. Také si poležel v nemocnici, naštěstí jen 10 dnů. Ale to už jsme věděli, že má Perthese, takže s ohledem na tuto základní diagnosu se přistupovalo i k léčbě toho zánětu. Po "vyležení" zánětu jsme měli nařízený klidový řežim, který nespočíval v tom "vůbec nechodit", ale rozhodně neskákat, neběhat, chodit pomalu a opatrně a jen krátké vzdálenosti. Takže jsme fungovali tak, že jsem pořídila tandemový kočár, vzadu jelo mimčo, vepředu nejstarší kluk s Perthesem a k tomu jsem měla na kočáře přidělaný babyscate, na kterém jezdil prostřední syn :o), no, co vám mám povídat - vypadala jsem v té době jako přebornice v kulturistice, ale kluci byli v pohodě, jezdili jsme takhle na procházky i na dovolené - dokonce jsem je po nějakém čase takhle vozila i na dovolené na horách (ty vrstevnice tam byly teda příšerný, ale už jsem měla za sebou nějaký ten trénink :o))). Po prázdninách kluk nastoupil do speciální školky, která se orientuje na děti s různými tělesnými handicapy či oslabeními. Na jeho diagnosu tam brali ohled, dbali na to, aby nedělal, co neměl, rehabilitovali ho pravidelně, chodil plavat - prostě paráda. Byl mezi dětmi a zároveň byl "pod kontrolou". Po jednom školním roce v téhle speciální školce už mohl po prázdninách nastoupit do normální školky a v podstatě se téměř zrušil i klidový režim - naopak má dokonce doporučeno co nejvíc nohu posilovat takovými aktivitami jako je jízda na kole, plavání apod. Samozřejmě, že ho nebudu posílat na skákání na trampolíně nebo v nafukovacím hradu, ale to jsou už jen drobná omezení, která mu můžu kompenzovat jinak. Klučina je v pohodě, spokojený a dneska už se dá říct, že i přes pravidelné kontroly na ortopedii, o své diagnose téměř neví.
Takže, holky, nezoufejte, dá se to zvládnout. Stojí to samozřejmě určité úsilí, ale jde to zvládnout tak, aby dítě vysloveně nestrádalo. Dají se vymyslet kompenzační aktivity a jiné náhradní vybití i pro hodně aktivní děti. A jde to i se dvěma dalšími sourozenci :o))). Budete funět jak lokomotivy a připadat si jak tažný kobyly, ale to bude jen dočasný (a navíc si úúúúžasně vylepšíte fyzičku :o))). Hlavně, že malý marod bude vnímat svoje omezení pokud možno minimálně.

Jen ještě jednu poznámku na okraj - určitě hodně dopodrobna informujte svoje obvodní lékaře o diagnose. Některé běžné dětské nemoci totiž mohou mít negativní vliv na kloubní aparát, pokud nejsou dostatečně doléčeny nebo nenásleduje dostatečná rekonvalescence - například taková spálová angina je na klouby docela dost potvora. Takže je dobře, když i běžné dětské choroby pediatr léčí s ohledem na ortopedickou diagnosu.

Snad jsem vám dodala trochu naděje, pokud jsme naopak někoho vyděsila, tak se omlouvám, měla jsem v úmyslu pravý opak :o))

Držte se, nezoufejte, šetřete si síly na dny příští

K a tři kluci.