Mám kamarádku a nemám ji dlouho. Nevím, jak je to možné, ale je to tak. Nejsem ten tip lidí, co mají na každém prstě deset přátel.
Kam se hrabe Mata Hari, jestli to opravdu byla výzvědná agentka, možná by ji holky mohly vzít do kurzu. Nevím, jestli je to dáno všem dětem, ale těm našim určitě.
Ať žije deprese! Je tu a mohu se o ni klidně opírat, tak silná se mi zdá.
Nikdy mne napadlo, že mám málo dětí. Od té doby, co jsme měli slavit narozeniny jedné naší berušky, mi však připadá, že mít tři holčinky je opravdu mizivé množství. Asi budu muset přidat, protože už teď jsem ve skluzu.
Čtvrtek je mým dnem. Celý týden se má mysl upíná k čtvrtku jako k modle. Je to den, kdy většinou dopoledne hlídá všechna naše zlatíčka můj muž.
Jsem si jistá, že pro každého muže je měřítkem pokroku vlastních dětí ne první krok, ne první jídlo lžičkou, ale stoprocentně první slovo. Není to totiž slovo ledajaké - je to slovíčko TÁTA.
Myslela jsem, že jsme na tom lépe. Televizor přece není v naší rodině až tak důležitá věc.
Nikdy jsem nebyla skalním přívržencem jídla drženého ve špinavých rukou, kaloriích tekoucích ze samých nezdravých jídel jedených z plastu či papíru a přesto, že to se nezměnilo, něco je jinak.
Co mohou dva třicetiletí "kluci" a dvě šestadvacetileté žínky, kteří mají osm hodin volna vymyslet?
(C) 1999-2025 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.