Diskuze : Hlavní : Budulínci aneb Zemřelo nám dítě

Mili, mohli byste třeba každý napsat něco Milence a pověsit to na vánoční stromeček, nebo to poslat po vodě ? Já si celá léta píšu v krizových životních situacích s celou rodinou a funguje to skvěle. Jen si myslím, že je těžký čelit čtení dopisu tváří v tvář, protože to už je zase to společné sdílení, které třeba ostatní nemusí zvládnout. Líbí se mi ten deník, který by mohl klidně ležet pod stromečkem, nebo někde kde by k němu každý mohl, každý si ho mohl číst, ale zároveň s ním mohl každý být zvlášť. Ty talíře se mi taky líbí. Vím,ž e tu zazněly názory, že rodina je od toho, aby se sdílelo. No to ano, ale sdílení je i to, že tu ten deník s námi bude, nemusí se nic vyjadřovat nahlas. Moc ti fandím Mili. Myslím, že musíš být obdivuhodný člověk tohle prožít a pořád tolik milovlat. A nebránila bych se velmi lehkým antidepresivům, které by ti pomohly s psychosomatickými potížemi- v kombinaci s psychoterapií.

Felix, moc hezké, něco takového bych si představovala, je to opravdu o tom se některé věci naučit. Nám nikdy předtím dítě neumřelo, jako rodina nevíme, jak na některé věci, co s nimi, aby to bylo k dobrému.

Mili, každý člověk se s tím vyrovnává po svém. A muži vetšinou moc emoce neventilují. A ty máš chlapů plný dům.
Můj muž přišel o tátu v sedmi letech. Veškeré informace o jeho nemoci, smrti a následeném jsem se dozvěděla od tchyně a hlavně od jeho ségry. Nicméně rotuál na Štědrý den se dodržuje, jdeme na hřbitov a za každého zaálíme svíčku. Já pak dědovi vyprávím, co dělá a jak se má jeho syn a taky snacha s vnukem, které nikdy neviděl. Tchyni i manželovi to hodně pomáhá a odchází vždycky s úsměvem. Ještě dodám, že tatínek jim zemřel 29.12. na infartk v noci ve své posteli, záchranka dojela za hodinu a půl. Zůstali po něm 3 malé děti, tchyně už zůstala sama. Takže je to stále takové živé, ikdyž je to spousta let.

Já bych asi nějaký rituál navrhla a poprosila je, aby alsepoň na Štedrý den se zapojili a pomohli ti tak se s tím vypořádat.
Hodně sil a hezké Vánoce.

Milence občas píšu nebo s ní mluvím a ten dopis jednou dvakrát za rok by určitě nevadil, já myslím, že to fakt není špatný nápad a myslím i vůči klukům, vím minimálně že Míša a Vašík o Milence sem tam mluvit o chtějí, ale neví jak. Jednou jsme byli já s Michalem na hřbitově a Michal, můj 194 cm vysoký Michálek se rozplakal a já viděla, že by k tomu chtěl něco moc říct a jen neví honem co. A ten písemný projev je v určitém smyslu jednodušší, pokud má člověk na to čas, tak snáz formuluje svoje myšlenky. Vašík občas o Milence promluví sám, jen taky neví, jak se přesně vyjádřit. Možná i manžel postupně, ono to odmítání mluvit bylo nejhorší ze začátku, zřejmě ta bolest byla moc veliká a taky vím dobře, že se manžel ze začátku hodně bál, že naše rodina přestane fungovat, tak se to snažil potlačovat. Mě tím moc nepomáhal, ale chápu, proč to dělal.

Já to prostě posuzuju podle sebe.
Dokážu to ze sebe vytlouct jenom a pouze sama.
Abych psala dopisy někam nahoru, to ne.
Mě pomůže se jednou za čas fakt, ale opravdu festově vybrečet a pak zas dlouho myslím jen na to hezké. Ale musím být sama.