Diskuze : Zdraví : Deprese a úzkosti

KDysi jsem měl kolem diagnostiky střevního autoimunitního zánětu hrozný bolesti břicha. Nikdo mi nevěřil, tak mne poslali na psychiatrii, ale doktorka tama akorát nahlédla smíšenou úzkostně-depresivní poruchu. Byl jsem ve stavu, kdy jsem neviděl na měsíc dopředu, věděl jsem jenom, že další den budou zase hrozný bolesti, problémy s vyprazdňováním, ... Nemohl jsem se dívat an TV protože ve mne to vyvolávalo další úzkosti a navíc mi obrazovka blikala. Pak se naštěstí povedla diagnoza.

Ale načatá psychika už zůstala a tak beru celou dobu AD. KDyž jsem na to zapomenul na víc dní, nebo když jsem je musel vysadit kvůli změně, tak jsem poznal, že mají smysl. Taky obvykle ve stresových obdobích pomohlo zvýšení/snížení o stupeň. Byl jsem tak domluvený. Ale vždy to zabrala až za minimálně týden, spíš 14 dní. A teprve cca za měsíc byl plný účinnek.

Obecně ta dlouhodobá nenachávájí závislost ve smyslu bažení. Klidně na to zapomeneš a vzpomeneš si až ve chvíli, kdy už ti je fakt blbě (pokud jsi lempl).

Spíš řeší prostě snížené hladiny neurotransmiterů a modulátorů, čili těch látek, přes něž neurony komunikují. Prostě nedobré složení té polívky, v níž plave mozek. To samozřejmě může být pro nedostatek produkce, nebo pro přetížení mozku ať už stresem, nebo poruchou s větší potřebou. Trochu jako DM 1, nebo 2.

Typicky zpomalují metabolizaci serotoninu, čili jeho likvidaci v těle a tak pomalonku jeho hladina vzroste. Což vyvolává pocit štěstí=víc energie= atd.

Znám se s jedním skvělým psychoterapeutem. Když jsem byla fakt v háji, zavolala jsem mu, že bych potřebovala pomoc. Řekl mi, že pokud si nemůžu dovolit vypadnout z provozu na měsíc nebo třeba i na půl roku, mám nejdřív začít brát AD a teprve potom jít na terapii, protože je pravděpodobné, že se otevře nějaká "zapouzdřená rána", kterou bez AD nezvládnu při běžném provozu ustát.
Takže se rozhodni, jak na tom jsi ty. Jestli na tobě třeba závisí fungování celé rodiny (jako tenkrát na mně), nebo bez problémů můžeš nastoupit na dlouhodobou neschopenku, kdyby něco. Terapii bych využila určitě, záleží, jestli s AD, nebo bez.
MM má AD pár měsíců a je mnohem víc v pohodě, nespí celé dny, nebrble a neříká "vtípky" o konci života.

White,
Vpodstate je terapie a s jeji podporou zmena zivotniho stylu jedina moznost, jak byt dlouhodobe v poradku.
Antidepresiva u ca 1/3 lidi nefunguji, mimoto mas spoustu vedlejsich ucinku.
Jako akutni pomoc bych je brala ale s vedomim, ze jsem "pod lehkou narkozou", ze to neni natrvalo.
Hodne sil .

Lavi, mně se jednou v začátcích léčení stalo, že jsem přišla ke svojí hodné a vstřícné paní doktorce pro Receptář ona byla nemocná. Zastupoval ji nějakej chlap, který léčil alkoholiky. Ten mi vynadal, že mi vůbec nic není, jsem jen rozmazlená hysterická panička a nic mi nepredepsal. Byla jsem náhle 14 dní bez AD a bylo to hrozné. Nejenom, že se mi všecky potíže vrátily, ale bylo mi i fyzicky špatně, točila se mi hlava a bylo mi na omdlení, nemohla jsem pracovat, protože mi nefungoval mozek, pamatuju se, jak jsem nemohla najít východ z nějakého obchodu, hrůza. Naštěstí se paní doktorka uzdravila, prášky mi předepsala a všecko se vrátilo do normálu. Ale těch 14 dní bylo strašných, cítila jsem se jako blázen a děsila se toho, že mě do toho blázince budou muset zavřít. Teď už vím, že se AD nesmějí přestat brát náhle, ale opatrně pomaličku snižovat dávky pod lékařským dozorem. Pan doktor byl holt blb a já se neuměla bránit.