Diskuze : Zdraví : JIP a ARO

Bedunko, tak to jsem nevěděla, k čemu to teda je? Proč něco takového teda existuje? Když jestli si to správě pamatuju, tak hned v prvním bodě píšou "Dítě má právo.....". No my dvě to asi nevyřešíme, obě chceme to samé, fakt mě to rozčiluje. To je příšerný pocit, když někomu dáváš prošedlé dítě, které potřebuje pomoc doktorů, kyslíkovou masku, zoufale se k tobě tiskne, abys mu pomohla a ty nemůžeš a musíš jít pryč. A radši jdeš, protože nechceš dělat problémy, aby se to nakonec neotočilo právě proti tomu dítěti. I když víš, že to nejlepší zrovna neděláš.

Mili, tvůj příběh jsem četla, tenkrát mi to bylo všechno hrozně líto. Přesně jak píšeš, když je medicína neschopná pomoct, měla by zůstat lidská, dítě potřebuje matku - prostě pořád, jenom ta ví, co je pro něj nejlepší, co znamená jaký pohled, kdy má žízeň, kdy chce pohladit.... Chápu, že jsi nechtěla dělat problémy u lidí, kteří měli Milence pomoct, že jsi nechtěla zůstávat přes jejich odpor, i když Charta práv hospitalizovaných dětí, to dovoluje. A myslím, že plně to pochopí ten, kdo se do podobné situace dostal.
Syn se narodil s vrozenou vadou a nikdo nevěděl, jak bude po narození dýchat. Naštěstí se se vším výborně popral, ale první měsíc strávil na novorozeneckém ARO pak na JIP (U Apolináře). Sotva mě propustili z porodního sálu, už jsem zvonila na ARO, ujali se mě velmi ochotně, všechno mi vysvětlovali, několikrát mě ubezpečovali, že za ním můžu kdykoli přijít, až bude odpoutaný od přístrojů tak si ho můžu bez omezení pochovat, přebalit, sama krmit (nesměl být kojený). No prostě i když ta situace byla dost těžká, byla zvládnutelná právě díky ochotě a obětavosti personálu, a v podstatě jsem si ho celé dny prochovala..., spala jsem na odd. šestinedělí.
Syn si opravdu vede moc dobře, až na opakované respirační infekty vypadá jako zdravé dítě. Až letos v únoru, kdy mu bylo 26 měsíců nám doma začal při kašli a v horečkách špatně dýchat, tak jsme ho museli odvézt do okresního špitálu (nezlobte se, ale myslím, že jmenovat nemá smysl), tam ho hospitalizovali na dětské JIP a odmítli mě tam s ním nechat. Dnes po tom všem, co následovalo, bych se už odbýt nenechala, tenkrát jsem je jen prosila a pak s pláčem odešla domů. I věci jsem pak mohla předat jen sestřičce. Návštěva možná až další den odpoledne. Jinak jen telefonické informace. Co jsem si prožila v noci asi nemusím popisovat, celou noc jsem koukala na hodinky, kdy už tam budu moct zavolat, kolik zbývá hodin do návštěvy.... A pořád ho viděla, ten jeho smutný pohled a ujišťování sestřiček, že nejdu pryč, že hned přijdu (přitom my dětem nelžem!)
Syn se ale přes noc zhoršil a dopoledne byl nutný letecký transport do Motola na dětské ARO. Tak jsem i já okamžitě vyrazila do Prahy. Syna jsem našla zaintubovaného v umělém spánku, se spoustou hadiček. Přesto mě ten pohled po tom všem uklidnil. Doktoři i sestřičky se mnou mluvili, všechno vysvětlovali, bylo vidět, že dělají maximum. A hlavně mě (ani manžela) nikdo nevyháněl. Naopak - mohla jsem s ním být v podstatě nepřetržitě, jen spát se tam nedalo (maximálně na ubytovně), ale mohla jsem u něho bez problémů sedět i v noci, ale sami říkali, ať nabírám síly, až ho proberou. Po pěti dnech jsem se dočkala! Syn byl po odintubování dost dušný, ale saturovaný kyslíkem dobře, tak se rozhodlo, že ho s tím nechají chvíli poprat, s čímž jsem souhlasila, protože další zaintubování by byl jen krok zpátky. Tenkrát za mnou přišel jeden moc milý doktor a řekl mi "tak teď je mu nejlíp ve vaší náruči" teda obrazně řečeno, vzít jsem ho pro spostu hadiček nesměla, ale měl pravdu. Celé to trvalo několik hodin než se začal postupně zlepšovat a během dvou dnů nás už překládali na normální oddělení. Tam už jsem s ním mohla být na pokoji!!! Sice jsou v rekonstrukci a bojují s místama a né vždycky je pro matku místo (i nás to pak potkalo), ale nikdo matku nevyžene, buď může jít spát na ubytovnu, nebo sedět u postýlky, aspoň to! Prostě když se chce, jde všechno.
Proč to všechno píšu? Protože mi přijde hrozně nespravedlivé, že na periferii pořád platí, že hospitalizují jen kojící matky, dodržují nesmyslné návštěvní hodiny, návštěva sourozenců je špatný vtip... a jakmile je dítě ve špitále, jako by personál "ukradl" rodičům zodpovědnost za něj! A v Praze (nevím, jak je to v jiných fakultních nemocnicích) najednou všechno s dobrou vůlí jde (teda netvrdím, že je tam všechno ideální, ale hlavně tam dítěti neberou mámu!). Přitom pro dítě je přítomnost rodičů nepostradatelná. Dnes bych už děti samotné v nemocnici nenechala, naštěstí nedodržový zákon mi to umožňuje, takže i za cenu rozbrojů bych je i sebe hodně bránila!
A hodně velký souhlas, že by s tím něco dělat mělo!

Docela bych se přimlouvala, když už někdo uvádí svoje zkušenosti, aby kromě oddělení zmínil i název nemocnice.

Jinak si myslím, že nabádání nechodit na návštěvu k dítěti aby se zbytečně nerozrušilo když je nyní krásně klidné, patří k jednomu z "argumentů" zdravotnickýho personálu, jak rodičům vymluvit i tu malou návštěvu u dítěte. Dítě sice může navenek vypadat klidně, ale to neznamená, že se v tu chvíli netrápí. A je jasný, že průtok emocím dá radši před rodičema, než před cizíma lidma. Nemyslím si, že nejít na návštěvu vůbec je menší zlo než jít na krátkou, špatně je obojí. Ale to je jenom můj názor.

Nevím, jestli to někdo zaznamenal, ale součást Julínkova reformního balíku zákonů je i Zákon o zdravotních službách, který by měl určit, "že každá nemocnice musí vytvořit takové podmínky, aby rodiče, pokud si přejí zůstat v nemocnici s dítětem, s ním mohli být." - citace z novin. Uvidíme, jestli se to bude vztahovat i na jipky (doufám že jo) a zda se Julínkovi podaří zákon protlačit vládou a parlamentem.

Omlouvám se za chybu -svědkem-

Syn ležel na JIP v necelých 5 letech na urologii po operaci. Nejednalo se o stav ohrožující život, spíš měl velké bolesti. Po dohodě se sestrami jsem tam s ním byla i přes noc a "spala" na židli vedle něj. Kdykoli jsem šla byť jen na záchod propadal panice a strašně plakal, že se za ním nevrátím - sestry mu tím totiž hrozily, ačkoli jsem je prosila, ať to nedělají, že jej utiším sama rychleji (a utišila). Neumím si představit, že bych tam byť už takto "velké" dítě nechala samotné.